Asi čtyři století předtím, než Kryštof Kolumbus dorazí k americkým břehům, je Cahokia největším městem severním směrem od Mexika. Do roku 1350 ho však postupně opustí jeho obyvatelé. Zánik neobyčejného sídla je dodnes opředen oparem tajemství.
Město s početnou populací leželo na území dnešního amerického státu Illinois, zhruba 13 kilometrů od města St. Louis.
Za jeho vybudováním stojí příslušníci mississippské civilizace, tedy domorodí Američané, kteří obsadili většinu jihovýchodního území moderních Spojených států amerických od řeky Mississippi po břehy Atlantského oceánu.
Propracovaný plán města
Jejich impozantní sídlo prozrazuje, že byli schopnými ranými urbanisty. Při jeho budování, které začíná asi v 9. století, se řídí pomocí polohy Slunce, Měsíce a hvězd.
Na západ od centra města umístí kruh vysokých sloupů, používající Slunce ke zjištění letního a zimního slunovratu i jarní a podzimní rovnodennosti. V době největší slávy zde žije až 20 000 lidí, některé odhady hovoří dokonce o dvojnásobném počtu.
Město, jehož skutečné historické jméno zůstává neznámé (současné pojmenování získává podle indiánského kmene, který zde žije v 17. století po příchodu francouzských kolonizátorů), má rozlehlé veřejné náměstí a klíčové budovy, umístěné na uměle vytvořených hliněných návrších.
Důležité centrum
Takových mohyl vznikne na jeho území cca 120, přičemž každá z nich je náročnou stavbou, kdy domorodci vykopou, přepraví a naskládají na sebe obrovské množství zeminy, přičemž nepoužívají nic jiného, než tkané koše.
Největší mohyla, existující dodnes pod jménem Monk’s Mound, je podle archeologů místem, kde se setkávali duchovní a političtí vůdci, ostatně Cahokia podle všeho měla sloužit jako ústřední náboženské a poutní místo mississippské kultury.
Obyvatelé města žijí v jednopokojových domech s dřevěnými stěnami pokrytými rohožemi a střechou z přírodních materiálů. Obydlí jsou propojena nádvořími a cestami, podobným dnešním ulicím.
Postupný odchod
Během svého rozkvětu kypí město aktivním životem. Muži loví zvěř, pěstují a zpracovávají kukuřici.
Ženy pomáhají s obhospodařováním polí, starají se o domov, vyrábějí keramiku, pletou rohože a věnují se pracovním i společenským aktivitám na malých nádvořích a zahradách. Archeologické vykopávky v 60. letech 20. století přinášejí fascinující poznatky.
Jsou nalezeny umělecké kamenné a keramické figurky, je objevena rovněž malá dílna na výrobu mědi, sousedící se základnou jedné z mohyl. Ale navzdory tomu všemu se Cahokia postupem času nevyvine v moderní velkoměsto, které by přežilo do současnosti.
Poté, co se okolo roku 1050 dostane na vrchol a stane se hlavním centrem mississippské civilizace, je do poloviny 14. století svými obyvateli z velké části opuštěna a nikdo si dodnes není jistý, proč tomu tak bylo.
Povodně a velká sucha
Historikové se domnívají, že pro město musela existovat nějaká kontinuální hrozba, která si vynutila také jeho opakovanou přestavbu. Příběh úpadku Cahokie a jejího konce je dodnes záhadou.
Existují teorie, které mluví o vyčerpání zdrojů, které zdejší končiny mohly obyvatelům poskytnout anebo o tom, že se místní lidé stali oběťmi politických či sociálních nepokojů.
Poslední výzkumy se však přiklánějí ke změnám klimatu, mající podobu dlouhého sucha či naopak opakovaných povodní a k tomu, že se sem Indiáni později vrátí a v 16. a 17. století, těsně před příchodem Evropanů, tady probíhá série migrací, válčení i ekologických změn.
