Zdobné baroko vtrhlo do českých zemí s velkou pompou v první polovině 17. století. Jeho cíl byl prostý. Ohromit a uchvátit člověka, který se má jako takřka nicotný tvor klanět před velkolepostí nových chrámů, kostelů a sousoší.

Známý barokní architekt Jan Blažej Santini Aichel kromě toho do svých staveb navíc ukryl pár drobných tajemství…

Architekt Jan Blažej Santini Aichel (1677–1723) byl hluboce zbožný člověk. Věřící katolík ale tíhl i k jiným, mnohem tajemnějším naukám. Miloval židovskou mystiku kabalu, různé jinotaje a číselnou symboliku obecně.

Právě svou pozdější schopností vtělit komplikované symbolické obsahy do konkrétních staveb se ale mladý Santini zapíše do dějin umění.

Realizace jeho projektu na výstavbu poutního kostelíka na kopci u Žďáru nad Sázavou si navíc v moderní době vysloužila zápis na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Jaké šifry Santini do kostela svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře ukryl?

Pět hvězd koruny a jazyk

Klenot takzvané barokní gotiky je výjimečný na první pohled. Minimálně ve střední Evropě je unikátem. Stavba oslovuje už jen svým půdorysem ve tvaru pěticípé hvězdy, ochoz celého areálu má cípů hned deset.

Vchodů ke kostelíku bychom napočítali pět, stejně jako vchodů do kostela samého. Pět je i posvátných oltářních výklenků.

Je velmi pravděpodobné, že do stavby objektu čile promlouval opat nedalekého žďárského cisterciáckého kláštera Václav Vejmluva (1670–1738), taktéž hluboce zbožný muž.

Ten si se Santinim zřejmě notoval co do zapojení křesťanské a numerické symboliky. Svatostánek má být darem mučenému a do Vltavy svrženému světci Janu Nepomuckému (1345–1393), jehož údajný jazyk se v roce 1719 objevil.

Právě pro onen jazyk mělo být nově zřizované poutní místo určeno. Jedna z legend navíc praví, že na místě Janova utonutí se objevila tajemná koruna složená z pěti hvězd. A desítka? Ta má prý odkazovat na Boží desatero. Pro spoustu nadšenců této stavby ale zde pátrání nekončí…

Úložiště pokladu?

V průběhu času se objevují různá alternativní vysvětlení symboliky a tajů kostelíka. V jeho útrobách se neměl ukrývat světcův jazyk, ale jakýsi poklad či tajné učení a spisy. Pětka totiž v magii odkazuje na tajné vědění.

A to může schraňovat nějaký podzemní spolek či řád. Ano, přesně tímto směrem jdou úvahy záhadologů v otázce mystiky Zelené hory. Jít by prý mělo o templáře nebo svobodné zednáře.

Jejich teorii by mohl podpořit fakt, že Santini sám možná byl členem podobné organizace či měl alespoň k lidem z těchto kruhů velmi blízko. Senzibilové zase hovoří o magické dimenzi celého místa. Na něm se totiž má střetávat hned několik silových čar.

Údajným důkazem pro tuto myšlenku jsou prý nebývale zachovalá těla mrtvých mnichů v kryptě pod kostelem. Jak je to doopravdy, to zatím nevíme.

Stále nové záhady z Plas

Na rozdíl od jiných barokních architektů zůstal Santini po své smrti takřka zapomenut a k oprášení jeho významu došlo až v minulém století. Velikán se přitom podílel na stavbě desítek staveb, zejména církevních) po celém dnešním území Česka.

Hýčkat si jej mohou i v Plzni. V nedalekých Plasech se totiž podílel na znovuvybudování kláštera, o kterém stále nevíme vše. Objekt se významně rekonstruuje po řádění husitů až na přelomu 17. a 18. století.

Santini vypracuje na žádost místního opata projekt celkové přestavby v roce 1710, k budově konventu tak například přidá ještě kaple svatého Benedikta a svatého Bernarda. Z plánu jsou sice realizovány jen některé prvky, i tak ale stavba působí magicky.

Jímka bohatá na nálezy

Před třema lety došlo c k nálezu unikátní jímky, jejíž vybudování spadá přesně do období, kdy na přestavbě areálu pracoval sám Santini. Dlouhá zanesená jímka sloužila podle prvních odhadů jako studna.

Je tvořena zvláštními, precizně opracovanými pískovcovými kvádry, kdy každý zaujímal své konkrétní místo. Z toho lze podle výzkumníků usuzovat, že jímka měla pro klášterní obyvatele nebývalý význam.

V jejích útrobách byly nalezeny kůže, látky, dřevěné vědro i jakýsi dřevěný poklop. Nadšení archeologové a archeobotanici jsou na nohou. Z jímky očekávají přísun dalších artefaktů a vzorků, které by měly poodhalit prázdná místa historie plaského kláštera.

Morový hřbitov střeží anděl posledního soudu

Santini si rozhraní Čech a Moravy oblíbil. Žďársko proto neopustil ani v době, kdy ho postihla rána nejkrutější.

Mor zasáhl v letech 1709 až 1715 blízké východní Čechy, oblasti Vysočiny se ale i přes přijetí několika správných opatření výše zmíněným opatem Vejmluvou také zcela nevyhnul. Jedním z těchto opatření bylo vybudování speciálního morového Dolního hřbitova.

Ten nakonec překvapivě nemusel být téměř využit, v 18. století zde bylo pohřbeno jen několik nebožtíků.

Krutý správce nechce umřít

Uprostřed hřbitova stráží mrtvé anděl posledního soudu. Přece jen ale existuje jeden nebožtík, jehož neuhlídá ani on.

Jde o správce Jana Aloise Ulricha, jenž byl pověstný svými výbuchy agrese a nelidským zacházením se svými čeledíny, jednoho z nich dokonce ubil k smrti. Píše se 22. únor 1817 a nenáviděný správce umírá. Místní si ale oddechují předčasně.

Jeho duch totiž začne doslova terorizovat okolí. Fackuje úředníky, jezdí na podivném koni s volskou hlavou a několik lidí dokonce zabije. Proto dojde k vyzvednutí rakve a k vyjmutí těla Ulricha. Ten vypadá jako živý!

Kněz se pustí do zaříkávání mrtvého, který ale otevře oči a scéně se vysměje. Jakmile se pokusí vystoupit z rakve, nemilosrdně zakročí kat a spolu s pomocníky mu zasadí několik ran sekerou pod kolena.

Tělo se sveze zpět do rakve, kat oddělí hlavu od těla a nebožtík putuje zpět pod zem. Dle místních nejde o legendu, příběh se prý skutečně stal. Kde přesně se ale Ulrichův hrob nachází, to vám s jistotou nepoví nikdo.

Možná jeho tělo spočívá právě na Dolním hřbitově, který Santini protká symbolikou čísla tři.