Jihovýchodní stranu Rudého náměstí v Moskvě zdobí jedna z nejznámějších ruských památek. Podle některých symbolizuje nebeský Jeruzalém, jiní v ní zas vidí spojení Ruska s Evropou a Asií.
Její návštěva nás přenese do časů středověkého Ruska, kde vládne obávaný car Ivan IV. Hrozný…
Vláda Ivana III. (1440–1505) představuje pro Moskvu významnou změnu. Okolí středověkého Kremlu má charakter evropského města, ostatní čtvrti jsou však stále převážně dřevěné. Pod jeho taktovkou se město stává metropolí ruské říše.
Dále rozkvétá i pod rukama jeho vnuka Ivana IV. Hrozného (1530–1584), který zde nechává vystavět pravoslavný chrám. Ten je vybudován jako připomínka vítězství nad Tatary u Kazaně. A že je vskutku co slavit!
Jedná se o velkolepé vítězství, jelikož ničivé nájezdy Tatarů na moskevské území přetrvávají více než 100 let.
Rodí se ikona
Výstavba začíná roku 1555 na místě kostela Nejsvětější Trojice.
Stavba je vrcholným dílem ruské architektury a je navíc obohacena o typické prvky staveb sakrálních – bohatá výzdoba interiéru je typická pro byzantskou architekturu a věž nejvyšší kaple uprostřed se podobá věžím gotických katedrál.
Základem je velký sklep, který původně slouží k uschování kostelních pokladů a úspor městských boháčů. Na něm sedí 9 propojených kaplí, nejvyšší je uprostřed a zbylých 8 je rozmístěno kolem ní. Každá z nich symbolizuje jeden den rozhodujících bojů o Kazaň.
V rytmu geometrie
Každá je navíc jinak vyzdobena, což na první pohled může působit chaotickým dojmem. Opak je pravdou – při pečlivém pohledu na stavbu si můžeme všimnout jejího přesného geometrického uspořádání.
Celý chrám je zasvěcen Panně Marii Pomocné, ochránkyni života, a podle centrální kaple nese název Pokrovský chrám na Rvu. Názvy ostatních kaplí symbolizují 8 sjednocených církví. Současný název získává chrám na počest svatého Vasila Blaženého (1469–1552/57).
Ten během svého života opovrhuje společenskými normami, žije jako tulák a celoročně chodí bez bot.
Pocta svatému tulákovi
Má ale neobvyklé schopnosti – vidí do budoucnosti a předpoví například požár, který roku 1547 zničí téměř třetinu Moskvy. Když zemře a je roku 1588 kanonizován, chrámu přibude desátá kaple, která ukrývá jeho pozůstatky a nese jeho jméno.
A jelikož se v ní jako v jediné konají mše po celý rok, její název postupem času přechází na celý chrám. Ten je v roce 1670 obohacen o zvonici, kterou je jeho stavba definitivně dokončena. Kdo je stavitelem, však zůstává dodnes poněkud sporné.
Krutý trest za dechberoucí krásu
Nejpravděpodobněji je to však architekt Postnik Jakovlev, kterému podle legendy nechá car po dobudování svatostánku vypíchnout obě oči, aby už nemohl postavit stavbu podobné krásy. I nad ikonou celé země se ale v průběhu dějin nejednou stáhnou mračna.
Jako první ji chce zničit Napoleon I. Bonaparte (1769–1821), který se svými vojsky vstupuje 14. září 1812 do Moskvy, za účelem jejího dobytí. V chrámu nechá ustájit koně, aby symbolicky stvrdil nejisté vítězství nad Ruskem.
Než ale stačí stavbu při útěku vyhodit do povětří, namoknou mu rozbušky a chrám je zachráněn.
Záchrana na poslední chvíli
O více než 100 let později se ho pokusí srovnat se zemí Josif V. Stalin (1878–1953), protože stojí v cestě vojenským přehlídkám.
Tentokrát ho nezachrání náhoda, ale architekt a restaurátor Pyotr Baranovsky (1892–1984), který je následně souzen za protisovětskou aktivitu. Roku 1929 je chrám uzavřen bolševiky a jsou z něj sneseny zvony.
Teprve po rozpadu Sovětského svazu, v roce 1990, je znovu je otevřen a navíc zapsán na seznam světového dědictví UNESCO. Od té doby slouží církevním účelům a pravidelným bohoslužbám.
