Na světě snad není upjatější a konzervativnější země než Spojené království. Britská strohost a vážnost je něčím, na co si obyvatele ostrovů za kanálem La Manche nenechají sáhnout. Přesto se v jejich řadách objevují jedinci, kteří striktní mravy naruší. Třeba spisovatel David Herbert Lawrence (1885–1930).

Jeho nejproslulejší literární dílo Milenec lady Chatterleyové Angličané okamžitě zakážou a jejich zákaz vydrží až do 60. let minulého století!

Přitom nadějný spisovatel nedělal nic jiného, než že upozorňoval na důležitost přirozenosti v chování, mravech a vzájemném vztahu jednoho k druhému. Co naplat… Kniha je označena za pornografickou a představitelé britské společnosti jsou zhnusení.

Nadějný pisálek

Rodák z anglického Eastwoodu získá po základní škole stipendium na Nottingham High School a po jejím absolvování v roce 1901 se krátce nechá zaměstnat jako úředník, po této zkušenosti si osvojí roli učitele.

Británie je stále ještě na vrcholu, průmysl v zemi kvete a s ním se mění i zavedené pořádky a dosavadní tradiční způsob života. Toho všeho si pozorný Lawrence všímá. A přenáší to na papír. Píše poezii, novely, krátké povídky, divadelní hry, kritiky i eseje.

Po první světové válce se vydává se svou ženou Friedou Weekley (1879–1956), taktéž spisovatelkou, na cesty po Evropě.

Při pobytu v Itálii se pustí do novely Panna a cikán, ve které kritizuje tehdejší anglickou společnost a pod vlivem freudovské psychoanalýzy popisuje milostný vztah mezi dívkou a společensky vyloučeným mužem.

Ve stejné době dokončuje několik verzí slavného Milence lady Chatterleyové. Příběh vypráví o vztahu mezi mužem a ženou z rozdílného třídního prostředí.

Žena z aristokratických kruhů se zamiluje do svého hajného, což Lawrence bohatě doloží zevrubným popisem jejich sexuálního vztahu.

Sex u soudu

Surovost jeho popisu má jasný cíl – Lawrence chce vyburcovat britskou společnost a chce prolomit tabu ohledně sexu. Doslova chce, aby muži i ženy „přemýšleli o sexu plně, komplexně, upřímně a čistě“.

Místo toho autor spustí lavinu kritiky, urážek a toho, že jej ostatní lidé označují jako pornografického autora. Dílo je zcenzurované.

S tím se Lawrence vypořádá po svém – napíše několik satirických básní s příznačnými názvy Teplouši, Dráždění nebo traktát O pornografii a obscénnostech.

K vydání originálního díla ale může dojít v Británii až v roce 1960. Tedy rok poté, co se rozjede vskutku bizarní soud. V něm Britové testují svůj nový Zákon o obscénních publikacích.

Ten říká, že kniha může obsahovat i choulostivé a obscénní pasáže jedině tehdy, když vydavatel doloží, že má dílo nějaký hlubší literární přínos.

Nakonec trhákem

Posuzovatelům u Lawrence vadí nadměrný výskyt slovíček „š*kat“, „m*dat“ či „k*nda“. Jako svědci jsou předvoláni odborníci a akademické špičky kritiky včetně spisovatele a libretisty Edwarda M. Forstera (1879–1970).

Třicet let po smrti autora díla ale přichází konečný verdikt: „Nevinen!“ K tomu možná přispěla i zpátečnická věta vrchního státního zástupce Mervyna Griffith-Jonese, když se zeptal:

„Je to kniha, kterou byste dopřál své ženě nebo svým služebníkům?“ Průlom popustí hráze svobody pro publikování výstřednějších děl v zemi. Lawrencova novela rychle pronikne na pulty obchodů a stane se velmi žádaným titulem.