Její program je silnější než náboženství, tvrdší než skála. Při jeho prosazování se neváhá Národně socialistická německá dělnická strana uchylovat k represím, které obalují do vlastnoručně ohnutých zákonů práva. Hlavním cílem je neomezená moc. A zločiny k tomu poslouží jako nástroj.
Rodokmen strany, která nemá slitování, se začíná psát ve 20. letech 20. století, kdy si deprimovaný a všemi přehlížený mladík jménem Adolf Hitler (1889–1945) touží vybít svoji frustraci z kapitulace Německa v 1. světové válce.
Se svojí pomstou tápe ve tmě, dokud nepřičichne k politice, s níž může oslovit masy a konečně si vyřídit účty. A prostá dělnická strana (DAP), které na počátku chybí silný vůdce a schází se v pochybných, zaplivaných pivnicích, je pro jeho záměry jako dělaná.
Tichý pozorovatel
Z proměny Německa v nezaměstnanou a násilím sevřenou trosku, viní Židy, komunisty a „levičáky“. Směřování DAP má proto jasný cíl. Vymazat potupné existence z mapy.
Zatímco zakladatel strany Anton Drexler (1884–1942) jen tiše přihlíží, Hitler organizuje přednášky, při nichž skáče po stolech.
Ze zakřiknutého, vyhublého mladíka je živel, který do strany přitahuje další členy jako magnet. Jeho snažení vygraduje roku 1920, kdy strana zformuje myšlenky do 25bodového programu, jenž hlásá, že pro podřadné existence není v budované Říši místo.
A lidé na násilím protkaný směr letí jako vosy na bonbon. Zatímco na konci roku má strana 3000 členů, roku 1922 už se k NSDAP hlásí 55 787 osob. Mezi nimi třeba i bývalý pilot a letecké eso první světové války Hermann Göring (1893–1946).
Cesta na vrchol…
Demokracie? Pro nacisty slovo plné jedu. Hitlerova strana totiž touží převzít moc jedině s použitím násilí. Politický boj odstartují nejprve prostřednictvím vlastních novin Völkischer Beobachter.
Jen málokterá strana si může luxus palcových titulků a naaranžovaných fotek dovolit.
K převratu však síla papíru nestačí. Do ulic proto Hitler nasazuje pracovníky Sturmabteilung (SA). Muže v pověstných hnědých košilích, bez práce a ideálů, kteří si touží zchladit žáhu.
„Připoj se k nám, dáme ti uniformu, necháme tě rvát se a mlátit komunisty a Židy. Budeš se skvěle bavit a ještě ti zaplatíme pivo,“ hlásají náborová hesla. Od té chvíle jsou pouliční rvačky na denním pořádku.
… a zase zpátky!
Ekonomická krize z roku 1923, která vystřelí ceny absurdním způsobem do astronomických výšin, spolu s pokusem o státní převrat, přivedou Hitlera do vězení a jeho stranu na černou listinu.
Každý, kdo se k NSDAP hlásí, si koleduje o želízka a několik let ve smrduté kobce.
Hitler ale za mřížemi nezahálí. Namísto 5 let si totiž budoucí megaloman s pěstěným knírem posedí jen 9 měsíců, během nichž zformuje Mein Kampf. Text rozesetý na 800 stran je prošpikovaný násilnostmi všeho druhu.
Není stránka, kam by nezasadil slova jako vymýcení, vyhlazení nebo zničení. Po propuštění poslouží kniha jako základní kámen „terorismu“ namířeného proti všem politickým protivníkům.
Éra běsu začíná
Teprve s příchodem 30. let ale NSDAP přitvrzuje, což jí vynese v lednu 1933 i místo říšského kancléře. Stát se stává synonymem pro stranu a naopak. Vznikají první koncentrační tábory, v nichž mizejí odpůrci režimu.
Pro větší vzrušení pak za ostnaté dráty stěhuje i rasově podřadné. Ani ne o půl rok později už jde o jedinou povolenou stranu na „kandidátce“. V tu chvíli už třímá Hitler Německo ve svých rukou. Období brutalit a násilností je korunováno úspěchem.
