„Nemůžete napomínat žáky. Musíte počkat, dokud nezakročí jejich mistr,“ nabádá smířlivě remešského kněze papež Alexandr III. Ačkoli nezvedené studentské chásce poskytuje svoji ochranu, sám dobře ví, že vyjít s mladými není jednoduché…
Francouzský kněz se cítí před Svatým otcem Alexandrem III. (asi 1105–1181) ponížený. Nedovolil si přece nic špatného, jenom napomenul studenty, kteří si z něj tropili žerty.
Jenže neudržel svoje nervy na uzdě, ve vzteku vylomil školní dveře a vtipálky pak vyhodil ze studií. Každý zkrátka nemá pochopení pro studentskou recesi, a to navzdory tomu, že studenti přinášejí městům, kde sídlí první univerzity, nemalé zisky.
Vzájemnou řevnivost proto nejednou musí uklidňovat i papežové a panovníci. Jinak poteče krev…
Provoz ve studentské režii
Mistr právnických glos a komentářů, Ital Irnerius (†1130), vysvětluje svým posluchačům odborný problém. Jeho studenti pozorně naslouchají, jenom občas je slyšet skřípot brku, jak si na okraje antických textů pilně zapisují poznámky.
Na konci hodiny obklopí svého učitele. Štědře mu zaplatí za jeho hodinu a zasypou ho otázkami. Díky Irneriovi se věhlas boloňských profesorů, kteří na konci 11. století zatím učí ve svých domovech, šíří i za městské brány. Nejdříve se boloňské univerzitě založené roku 1088 učí právo a teologie.
Profesorská přísaha loajality
Boloňská univerzita se nerodí nařízením panovnické nebo církevní autority, ale ze zájmu studentů. Svatý stolec v Římě ale samozřejmě nemůže stát stranou. Rozmach školy podporuje z jednoduchého důvodu: Potřebuje ji mít pod kontrolou.
Ochráncem univerzity se stává i římský císař Fridrich I. Barbarossa (1122–1190), který jí v roce 1158 listinou Constitutio habita, vůbec prvním sepsáním akademických svobod, zaručuje nezávislost na politické moci a chrání ty, kdo „cestují za studiem a stali se vyhnanci z lásky k vědění“.
V roce 1189 potom dává povolení k výuce v Bologni i zahraničním profesorům. Ti se ovšem zavazují, že nebudou učit mimo město a zabrání odchodu profesorů jinam. Hrobky významných profesorů mají podobu antických mauzoleí na náměstích.
Mezi zdejší slavné absolventy se řadí Dante Alighieri, Mikuláš Koperník, Paracelsus. Od 60. let 13. století se tu studenti scházejí i na přednášky z oboru lékařství.
Inspirace z nenáviděné ciziny
Anglický Oxford sice na konci 11. století není ani centrem politiky ani sídlem biskupa (město podléhá biskupství ve vzdáleném Lincolnu), ale přesto se město stává křižovatkou vzdělanců, kteří to nemají s místními zrovna jednoduché.
Od roku 1096 tu funguje univerzita zaměřená na právo a teologii.
“Hlavní překážkou emancipace lidí ze škol zde byla nevole ze strany místního obyvatelstva a z toho vyplývaly násilnosti,“ komentuje středověké poměry v Oxfordu francouzský historik Pierre Riché (*1921).
Vzdělanci působící v Oxfordu si na konci 12. století chodí pro rozumy na rozvíjející se pařížskou univerzitu. Po návratu do vlasti potom kopírují její model, ve kterém školu spravuje shromáždění učitelů.
Jenže francouzské zvyky nejsou po chuti anglickému králi Jindřichovi II. Plantagenetovi (1133–1189), který Angličanům v roce 1167 studium ve Francii jednoduše zakáže. Svým rozhodnutím zajistí oxfordskému ústavu nový příliv studentů.
Papež usmiřuje konflikt
Jenže rozbroje mezi školou a místními obyvateli se stupňují. „Tu pakáž nám byl čert dlužen,“ ulevují si na adresu školy a jejích studentů oxfordští starousedlíci.
Nepřátelství se vyhrotí v roce 1209. Studenti a učitelé opouštějí město a jako svoje nové působiště si vyberou nepříliš vzdálenou Cambridge.
Do konfliktu se vloží Svatý otec Inocenc III. (asi 1160–1216), který se snaží znesvářené strany usmířit. Podaří se mu to až roku 1215, kdy se část studentů vrací zpět do Oxfordu.
Nepokoje mezi měšťany a studenty urychlí vznik prvních univerzitních kolejí. Ze slavným tu do lavic zasedají například Percy Byshe Shelley, Oskar Wilde, Lewis Carroll.
