Přichází nečekaně a udeří v celé své síle. Nejedná se o žádnou přírodní katastrofu, ale o psychickou nemoc, která se mnohdy zpočátku nedá rozpoznat. Jak se s takovými chorobami žije? Dají se vyléčit? 

1. Afektivní poruchy

Afektivní poruchy se jinak nazývají poruchy nálady. U lidí trpících těmito poruchami jejich psychické rozpoložení neodpovídá reálné životní situaci a narušuje jejich uvažování, jednání i fyzický stav. Afektivní porucha postihne alespoň jednou za život asi 25 % populace.

Deprese

Onemocnění: Deprese patří mezi nejčastější duševní onemocnění. Nejedná se ale o prostý pokles nálady, nýbrž o stav trvající déle než dva týdny, který není možné jakýmkoliv způsobem změnit.

Vznik: Depresi může vyvolat několik okolností. Může se rozvinout jako následek přímého poškození mozku, např. úrazem, drogami nebo léky.

Vliv mají ale i genetické dispozice, nerovnováha chemických látek v mozku, osobnost člověka nebo vnější události.

Projevy: Na první pohled se člověk s depresí pozná podle smutné nálady. Ta se ale nedá nikterak zlepšit vnějšími událostmi. Lidé s depresí trpí nedostatkem energie, jsou vyčerpaní a nemají dostatečnou motivaci cokoliv dělat. Trpí narušeným soustředěním.

Léčba: Nejčastěji probíhá ambulantně a pomocí antidepresiv, která ovlivňují činnost neuronových přenašečů v mozku. Jako alternativa se nabízí i tzv. elektrokonvulzivní terapie neboli elektrické šoky, prováděné v celkové anestezii. Pacient si tak ze zákroku nepamatuje vůbec nic.

Bipolární afektivní porucha

Onemocnění: Jedná se o poruchu, u které dochází ke střídání depresivních a manických fází. Dříve se jí říkalo maniodepresivní psychóza. Oproti depresi má ale horší prognózu. Nejčastěji se objevuje mezi 15. a 25. rokem.

Vznik: Příčiny jsou spojené především s rovinou biologickou (nerovnováha neurotransmiterů – chemických přenašečů). Svůj podíl na vzniku nemoci má ale i dědičnost a nelze opomíjet ani vliv zátěžových situací a fyzické a psychické vyčerpání.

Projevy: Během nemoci nastávají celkem 4 fáze, nejvíce viditelné jsou ale dvě. Manická a depresivní. Při manické fázi má jedinec nepřiměřeně dobrou náladu a nadměrné množství energie, také velice dobře komunikuje.

Často si ale neuvědomuje dopad svých činů například ve společenské a finanční sféře. Depresivní fáze je přesným opakem té manické. Lze ji charakterizovat poklesem nálady a snížením energie. Lidé během tohoto stádia vypadají smutně, unaveně nebo ustrašeně. Často se vyhýbají společnosti a svět vidí pouze v negativních barvách.

Léčba: Způsob léčby je závislý na fázi, kterou dotyčný zrovna prožívá. Ve fázi depresí se doporučují antidepresiva nebo antipsychotika. V případě manického stavu zabírají zase stabilizátory nálady.

2. Neurotické poruchy

Neurotické poruchy jsou stavy, při kterých pacienti trpí úzkostmi nebo emoční tísní. Většinou upadají do duševní nerovnováhy způsobené psychickým stresem. Neurotickými potížemi trpí zejména lidé mezi 25. a 40. rokem života.

Fobie

Onemocnění: Fobie patří mezi nejčastější neurotické poruchy a jsou charakterizovány chorobným strachem ze situací, lidí či objektů. Pouhé pomyšlení na fobickou situaci může v člověku vyvolat úzkost. Úplně nejčastější jsou tzv.

specifické fobie – například strach z pavouků nebo strach z otevřených prostranství. Strach z kontaktu s jinými lidmi se nazývá sociální fobie.

Vznik: Fobie vznikají již v dětství. Mohou být vyvolány opakovanými nepříjemnými zkušenostmi nebo špatnými vzpomínkami. Fobie mohou podnítit také psychické trauma nebo poruchy osobnosti.

Projevy: Fobie se projevují velkými úzkostmi a strachem, velmi často doprovázenými tělesnou reakcí. Velice častou fobií je agorafobie, tedy strach z velkých prostor. Osoba jí postižená se bezdůvodně obává veřejných prostranství. Někdy tato porucha může vyústit v obecný strach opustit domov.

Léčba: Jako základ léčby slouží psychoterapie. Lékař pacienta postupně více a více vystavuje situacím, ze kterých má strach. Nebo se používají psychofarmaka – léky určené ke zmírnění akutní úzkosti.

Jejich výhodou je velmi rychlý nástup účinku, nevýhodou ospalost a nesoustředěnost.

Obsedantně-kompulzivní porucha

Onemocnění: Jedná se o úzkostnou poruchu, jejímiž hlavními složkami jsou tzv. obsese a následné kompulze.

Obsese lze charakterizovat jako vtíravé, nepříjemné myšlenky, kompulze zase jako nutkavé reakce na obsesivní myšlenky (opakované provádění různých úkonů, např. zamykání dveří, zhasínání světla, vypínání plynu).

Myšlenky se dotyčnému proti jeho vůli vtírají do mysli a způsobují neklid a tíseň. Pokusy o vzdor vedou ještě k větší úzkosti a zpravidla pak způsobují kompulzivní jednání, po němž následuje úleva.

Vznik: Jedná se o onemocnění do značné míry dědičné, může se ale objevit nebo zhoršit ve velkém stresu. Celkově postihuje asi 3 % populace.

Projevy: Člověk s touto poruchou je typický především častým opakováním určitých činností. Nemoc ho nutí opakovat rituály, kterými se uklidňuje. Ty ale bývají časově velmi náročné a vedou pak k sociálním komplikacím.

Nebo mohou mít i jiné následky. Pokud si například člověk opakovaně myje ruce ze strachu z infekce, může si přivodit problémy s ekzémy.

Léčba: Důležitou součástí léčby je především vysvětlení, co vlastně obsese a kompulze znamenají a jak se projevují.

V případě lehčí formy nemoci stačí k léčbě psychoterapie –pacient je vystavován tomu, co v něm vzbuzuje úzkost, a postupně se jí tak zbavuje. Při těžší formě nemoci se léčba doplňuje antidepresivy.

3. Psychotické poruchy

Psychotické poruchy jsou charakteristické tím, že člověk jimi postižený má narušený kontakt s realitou. Prožívá něco, co vlastně neexistuje. Může se jednat o halucinace nebo bludy.

Pacienti se ale mohou vyznačovat také citovou otupělostí nebo postižením plynulosti řeči.

Schizofrenie

Onemocnění: Pro většinu populace znamená schizofrenie „rozštěp osobnosti“. Jedná se o závažné onemocnění, které postihuje vnímání, myšlení, emoce i chování.

Mnoho lidí s touto chorobou ztrácí kontakt s realitou – vnímají úplně vše, co se kolem nich děje, a jsou těmito informacemi zahlceni. Aby se však jednalo skutečně o schizofrenii, musí příznaky trvat alespoň jeden měsíc.

Vznik: Proč schizofrenie propuká, není úplně jasné. Na jejím vzniku se nicméně podílejí faktory jak vnitřní, tak vnější. Výrazně ji třeba ovlivňuje změna obsahu neurotransmiterů v mozku.

Mezi nejdůležitější v tomto případě patří dopamin, jehož nadbytek vede ke vzniku poruch vnímání. Na spuštění schizofrenie mají dále vliv genetické faktory nebo životní prostředí, mohou ji ale spustit i některé viry.

Projevy: Postižený je často přesvědčen, že jej na dálku někdo ovládá a vkládá mu svoje myšlenky do hlavy. Může trpět bludy, tedy vidět a slyšet události, které ve skutečnosti neexistují.

Schizofrenik třeba slyší hlasy, které na něj mluví a radí mu nebo ho nabádají k různým věcem, v nejhorším případě k sebevraždě. Pacienti se ve většině případů uzavírají do vlastního světa.

Léčba: V léčbě mají nezastupitelnou roli neuroleptika a antipsychotika, která pozitivně ovlivňují myšlenkové pochody, zklidňují agresivní pacienty a tlumí bludy a halucinace.

4. Poruchy příjmu potravy

Jedná se o psychická onemocnění, mezi která řadíme mentální anorexii, bulimii a záchvatovité přejídání. Velice často se tyto nemocí vzájemně střídají. Poruchami příjmu potravy trpí lidé bez rozdílu věku, pohlaví nebo životní úrovně.

Nejčastěji ale postihují dívky v období puberty, které se snaží vyrovnat se modelkám. Vyskytují se ovšem i případy, kdy takto onemocní lidé ve vyšším věku.

Mentální anorexie

Onemocnění: Spočívá v odmítání potravy a zkreslené představě o vlastním těle. Lidé trpící touto nemocí většinou trpí i poruchou osobnosti.

Samotná anorexie není na rozdíl od té mentální tolik nebezpečná a vyznačuje se pouze krátkodobou ztrátou chuti k jídlu. Mentální anorexie spočívá v dlouhodobém odmítání potravy a v nejhorším případě může končit smrtí.

Vznik: Spouští ji například úmrtí v rodině, rozchod s partnerem nebo touha vypadat jako celebrity z obálek časopisů.

Nejčastěji postihuje mladé lidi v období puberty, tedy v době, kdy člověk obecně bývá nespokojen s vlastní postavou či osobností.

Projevy: Nemocný často záměrně snižuje příjem potravy a tekutin (pečlivě a nepřetržitě si hlídá množství přijatých kalorií) a naopak nepřiměřeně zvyšuje svůj energetický výdej.

Léčba: Léčba připadá v úvahu tehdy, pokud si nemocný svůj problém uvědomuje. Pak může využívat ambulantní léčbu nebo hospitalizaci.

Mohou mu být podávána i psychofarmaka, a to do doby, než je schopen sám se v klidu a dostatečně najíst a zůstat i po jídle v dobrém psychickém stavu.

Bulimie

Onemocnění: Bulimii charakterizuje záchvatovité přejídání a následné úmyslné zvracení nebo vyvolávání průjmu. Nemocný také může nadměrně užívat přípravky na hubnutí.

Vznik: Tento zdravotní problém většinou vzniká stejně jako mentální anorexie a tyto nemoci se u postižených také často střídají. Bulimici mívají nízké sebevědomí a jsou perfekcionisté.

Často pocházejí z konfliktních rodin nebo se v minulosti stali obětí sexuálního zneužívání.

Projevy: Porucha se obvykle projeví po sérii neúspěšných pokusů o diety. Cyklus neustálého přejídání se a následného zvracení může vést ke vzniku posedlosti a rozvoji závislosti.

Bulimici jsou většinou zděšení tím, kolik kalorií do sebe najednou dostali, a proto okamžitě zahajují drastické diety. Zvrací, používají projímadla nebo přehnaně cvičí.

Záchvaty přejídání mívají nejméně dvakrát do týdne a často se vyznačují nekontrolovatelnou touhou po jídle.

Léčba: Léčba není snadná. Pokud to situace vyžaduje, je nemocný hospitalizován a podávají se mu infuzní roztoky. Velice důležitou součástí léčby je psychoterapie, ať už individuální, skupinová nebo rodinná.

Lidé trpící bulimií také užívají antidepresiva, antiepileptika nebo léky potlačující zvracení.