„Ta píše,“ obrátí do sebe měšťan panáka kořalky. Je vidět, že nehodlá zůstat při jednom a do večera je ještě daleko. „Naší režné se nic nevyrovná,“ prohlásí spokojeně hostinský a zamíří k výčepu pro další. Jedno je jisté. Host se zdrží a sotva půjde domů po svých…
Český šlechtic Vilém II. z Pernštejna (1436–1521) uděluje 4. července 1518 majiteli domu na náměstí v Prostějově právo „vyrábět slad, vařit pivo a pálit kořalku.“ Prostějovský měšťan, který s jedenatřiceti dalšími získává licenci na výrobu alkoholu, se jmenuje Jež.
Ovšem nové právo si žádá velké investice, o které se postará hlavně další z vlastníků Jan Chytrovský. Nejspíše tak zakládají tradici nejstarší fungující palírny na světě.
Irská Bushmills, které se prvenství obecně připisuje, totiž vznikla až od 90 let později… Za Pavla Zoubka, který palírnu vlastní na konci 16. století, se pálenka destiluje ze rži (rež je krajový východomoravský název pro žito, z něj vznikl název Starorežná) a pšenice.
I když je výroba dražší, kvalita pálenky roste. Dům na náměstí se proto stává vyhledávaným cílem nejenom místních, ale přespolních, kteří ve zdejším hostinci často popijí přes míru. Jenže obrovská obliba nápoje má také své stinné stránky.
Spousta pšenice a žita putuje rovnou do palírny a ceny obilí proto rostou. Problém dokonce musí řešit moravský zemský sněm. „Výrobu ďábelského nápoje zakazuje pod pokutou 200 kop grošů,“ zní jeho verdikt.
Volba mezi kořalkou a vírou
S výrobou pálenky zacloumá i bitva na Bílé hoře v roce 1620 a krach českého stavovského povstání. Někteří pivovarníci a šenkýři zrovna nemají v lásce katolické náboženství.
Když se je místodržící Karel I. z Lichtenštejna (1569–1627) rozhodne obracet na jedinou správnou víru, raději volí vyhnanství. Opouštějí své město a zamíří do ciziny.
Varny v domě na prostějovském náměstí tak zůstanou v letech 1624–1626 opuštěné. Nevyrábí se. „Kořalka, nebo víra?“ přemítají tenkrát majitelé domu manželé Žářští.
Nakonec se rozhodnou obětovat svoje náboženské přesvědčení. Přestupují ke katolíkům a znovu mohou rozjet výrobu. Jenže palírnu čekají ještě horší časy. V Evropě zuří třicetiletá válka (1618–1648).
Prostějovem se prožene nejdříve císařská armáda a po ní v roce 1643 Švédové. Z města zbývají jenom ruiny, obyvatelé, raději utíkají. Nezbývá nikdo, kdo by režnou pálil.
Majitel skončí na mizině
Karty hlasitě plesknou o stůl. „Prohráls,“ prohlásí škodolibě jeden z karbaníků a otočí se na svého kumpána. Měšťan František Březovský a nový majitel domu a varny si vzteky rve vlasy.
Není to poprvé, co mu zisky utekly pod rukama při hře s čertovými obrázky. Karbanická vášeň ho nakonec přivede na mizinu. Sbalí se a prchá z města před dotěrnými věřiteli. Naštěstí se jako na zavolanou objeví jistý Krištof Řezníček.
„Vyplatím dluhy po Březovském,“ slíbí a také investuje do opuštěného domu. Dokonce na něm nechá namalovat domovní znak – zelený strom. Od téhle chvíli se palírně říká U zeleného stromu. Znovu začne vařit pivo a pálit kořalku z obilného šrotu.
Lidé si do hostince zase velice rychle najdou cestu a mají ho rádi. Nejlépe to dokážou v roce 1697, když město zachvátí obrovský požár. Domácí se sběhnou a hasí. Díky jejich snaze nakonec dům nelehne popelem, i když oheň zničí polovinu Prostějova.
Zachránce přichází
Zdá se, že teď už nastávají lepší časy. Jenže se znovu objevují majitelé, kteří nadělají víc dluhů, než zisku. Po smrti jednoho z nich v roce 1785 se dům a výroba ocitá v dražbě. Palírnu pak roku 1788 získává Jan Freiwald.
Do podobného průšvihu se ale výroba alkoholu znovu řítí krátce před polovinou 19. století. Naštěstí se jako už po několikáté objevuje zachránce. Po dlouhém období německých vlastníků (léta 1720–1843) je to pro změnu Čech, jistý Jakub Vojáček.
Má podnikatelský čich a zdokonaluje destilační přístroje. Po jeho smrti podnik přebírá vdova a následně syn Oskar Vojáček. Roku 1879 přemění Vojáčkovi dědicové palírnu na prosperující veřejnou společnost.
