Před sebou svislá masa skalní stěny, pod sebou jen smrt. Od pádu do hlubiny je dělí jen centimetry. Jeden špatný úchop, odhad vzdálenosti nebo přecenění vlastních schopností a je konec.

Šplhání po skalních stěnách bez jakéhokoliv jištění je tím nejextrémnějším druhem lezení. Strašpytlům vstup zakázán. Tady si se smrtí tykají.

Veterán mezi horolezci Brad Parker se zabije pádem z 90ti metrů v Yosemitském národním parku jen chvilku poté, co požádá přítelkyni o ruku.

Ikona mezi lezci Američan John Bachor spadne z Dike Wall v Kalifornii, jeden z nejlepších světových free solo climberů své doby Derek Hersey zemře při neúspěšném pokusu zdolat Sentinel Rock v Yosemitech.

Ten seznam nebere konce. Zkušení lezci, špičky ve svém oboru. I tak stačil jen jeden chybný pohyb, nečekaný poryv větru, utržený kus skály a poznali „Zubatou“ blíže, než by chtěli.

Free solo climbing (lezení bez jakéhokoliv jištění) je extrémní, náročná a nebezpečná disciplína. Od smrtelného pádu dělí lezce pouhé centimetry.

Centimetry od smrti

Od pádu z často svislých stěn a skalních převisů v záporných úhlech je mohou zachránit jen jejich nohy a ruce. Je to souboj s vlastním strachem a horou. Vyjádřený vzdor gravitaci a také smrti.

To, co free solo climbing lezce dělí od jisté smrti jsou centimetry. A to doslova a v mnoha smyslech. Nejde jen o skalní stěnu. Centimetry, které jim umožňují podávat strach nahánějící výkony se ukrývají v naší hlavě.

O to, jestli udržíme rovnováhu nebo ne, se stará vestibulární aparát v našem mozku.

Bezchybná spolupráce

Konkrétně se ukrývá v labyrintu vnitřního ucha. Registruje úhlové i lineární zrychlení a zajišťuje tak rovnováhu hlavy a těla v prostoru. Samo o sobě by ale bylo k ničemu.

Abychom se na něj mohli plně spolehnout musí bezchybně spolupracovat s naším zrakem a také proprioceptivním ústrojím, které tvoří Golgiho tělísko a svalová vřeténka.

Z těchto propreoceptorů jsou podněty vedeny do míchy a pak zadními provazci až do mozečku, thalamu a subkortikálních oblastí. Díky tomu je nervový systém schopný zaznamenat změny ve svalech a uvnitř těla, které vznikají pohybem a svalovou činností.

Přijímají smrt

Vědci zjistili, že náš cit pro balanc, ale není pouze vrozenou záležitostí. Dá se totiž poměrně snadno trénovat různým cvičením. Například na trampolíně. Ani ty nejlepší předpoklady pro udržení rovnováhy vás ale samy o sobě nezbaví strachu.

Podle v současnosti jednoho z nejlepších „solo climberů“ Alexe ,No Big Deal‘ Honnolda (*1985) – přezdívka znamená žádný problém – klíčem není absence strachu ze smrti.

Života si váží stejně jako ostatní a stejně jako ostatní, ani on nechce zemřít. Ale spíše obyčejné přijmutí smrtelnosti. V určitém bodě zkrátka zemře. Stejně jako všichni ostatní.