V rakvi vyložené bílým atlasem leží zuhelnatělý kus čehosi, co ještě před několika hodinami bývalo člověkem. Je to všechno, co zbylo z jednoho z nejschopnějších sovětských kosmonautů. Hrůzný výjev s děsem v očích pozoruje několik jeho kolegů.

Když je chce patolog poslat pryč, hlavní maršál letectva Konstantin Veršinin ho zastaví.

„Jen ať se podívají. Musejí vidět a poznat všechno, protože budou pracovat dál.“ Jeho slova dopadají na přihlížející jako těžký balvan.

Ani jeden z nich nechce sdílet tragický osud Vladimira Komarova (1927–1967), muže, který zaplatil životem za touhu své vlasti dobýt vesmír.

Přítel Gagarin

V 60. letech minulého století se soupeření Sovětského svazu s USA přesune ze Země ke hvězdám. První velké vítězství zařídí Sovětům Jurij Gagarin (1934–1968) a teď soudruzi sní o přistání člověka na Měsíci.

Když 23. dubna 1967 usedá zkušený sovětský pilot Vladimir Komarov do kosmické lodi Sojuz 1, aby se vydal na zkušební let, nešetří (navzdory tradovaným legendám o strachu ze smrti) úsměvy.

Ve vesmíru už jednou byl a teď se má stát prvním sovětským kosmonautem, který se podruhé podívá na oběžnou dráhu. Až k samotnému vstupu do lodi ho doprovází přítel Jurij Gagarin, určený jako jeho náhradník. Oba muži si vymění poslední povzbudivé pohledy.

Pak se vstupní poklop uzavře. Další setkání bude o poznání smutnější. Je to právě Gagarin, který bude z trosek vytahovat kosmonautovy zčernalé pozůstatky.

Smrt je blízko

Ta tragédie visela ve vzduchu. Už během zkoušek je v nové lodi Sojuz zjištěna celá řada nejrůznějších konstrukčních nedostatků. Práce na ní probíhají ve spěchu, na nápravy však není čas.

Tlak z nejvyšších míst na nové úspěchy, živený aktivitou Američanů, je příliš neúprosný. Loď sice bez problémů odstartuje, pak už ale přicházejí do řídicího střediska jen špatné zprávy.

Poté, co je Sojuz naveden na oběžnou dráhu, se nevyklopí jeden solární panel, takže loď trpí nedostatkem energie. Komarov se marně snaží zaseknutý panel uvolnit. A potíží přibývá.

Nefunguje automatická ani manuální orientace plavidla na Slunce, výrazně se zhorší rádiové spojení, palubní elektronika se přehřívá, klimatizace selhává a palubní automatika vydává nesmyslné povely. „Je to ďábelský stroj!

Na co sáhnu, to nefunguje!“ hlásí z paluby Sojuzu její jediný obyvatel. V tu chvíli už dost možná tuší, že se vydal na sebevražednou misi.

Státní komise se zatím tváří v tvář kritické situaci rozhodne odvolat let Sojuzu 2, se kterým se měla loď setkat na oběžné dráze, a naopak zahájit přípravy na Komarovův předčasný návrat.

Posílám poděkování

První přetěžký úkol zvládne Komarov na jedničku. Takřka neovladatelnou loď se mu s pomocí ručního řízení podaří navést na sestupnou dráhu. „Cítím se dobře.

Všechno je v pořádku,“ vzkáže unaveným hlasem příteli Gagarinovi do střediska dálkových spojů u Jevpatorie na Krymu. „Všichni tady vzkazují, abys hlouběji dýchal. Čekáme na přistání,“ odpovídá mu Gagarin. „Všem posílám poděkování,“ reaguje Komarov.

Pak se odmlčí. Navždycky. Nikdo ve středisku netuší, jak děsivá smrt na vracejícího se kosmonauta čeká. Sojuz 1 úspěšně proletí horními vrstvami atmosféry, pak však přichází pohroma.

Hlavní padák se kvůli problému s tlakovým senzorem neotevře a ten záložní se při otevření omotá kolem šňůr neodděleného brzdícího padáku. Kabina se z nebes řítí k zemskému povrchu nekontrolovatelnou rychlostí. Náraz do orenburské stepi je obrovský.

Dílo zkázy následně dokoná série výbuchů – explodují motory, které měly lodi zajistit měkké přistání. Komarov nemá sebemenší šanci přežít. Z jeho tělesné schránky mnoho nezbude.

Měl se vrátit jako hrdina, místo toho se stane první obětí kosmonautiky na oběžné dráze. Jeho smrt předznamenává konec snahy Sovětů o dobytí Měsíce.