Hluboko v Pacifiku leží ostrov proslulý svou tajemnou prastarou civilizací. Zdobí jej nejen kouzelná příroda, ale i 300 soch moai. Každá z těchto soch je vytesána z jednoho kamene a má typickou protáhlou tvář.

V současnosti se zdá, že řada tajemství Velikonočního ostrova se již dočkala svého rozluštění. Víme, proč tyto sochy vznikly a jakým způsobem se po ostrově dopravovaly. Snad jen písmo, které domorodci využívali, není zcela srozumitelné. Přesto toto místo v sobě dodnes skrývá nádech tajemna.

Ostrov má jen 10 kilometrů na délku a 5 kilometrů na šířku a žijí na něm pouhé čtyři tisícovky obyvatel. Je součástí Chilské republiky. Teprve až v roce 1967 začalo Chile ostrov využívat pro mezipřistání letadel mířících dál na Tahiti.

Později tu Američané postavili tříkilometrovou ranvej, která měla v případě potřeby sloužit jako alternativní místo pro přistání raketoplánů. Stará kultura Velikonočních ostrovů je smutným příkladem toho, kam může vést krátkozraké drancování přírodních zdrojů.

První osadníci připluli na Velikonoční ostrov z Markéz mezi lety 400 a 600. Zdejší společnost byla na vzestupu asi až do roku 1680. Pak začaly docházet zdroje obživy.

Obyvatelé ostrovů pokáceli veškeré stromy, nastal hlad a mezi místními kmeny vypukly tvrdé boje. Začal se šířit i kanibalismus a mimo jiné byla zničena i řada soch. Původně jich zde bylo téměř 900.

Sochy jsou vskutku obrovské, měří od 4 do 10 metrů a váží až 20 tun. Existují však i sochy o váze 90 tun. Velké hlavy zvýrazňuje vystouplá brada, některé z nich mají i tělo, které je však schované pod zemí.

Při tvorbě soch se nejdřív ve skále obsekal hrubý tvar. Poté se provedly sochařské práce na hlavě i na spodní části sochy. Dlouho nebylo jasné, proč je ostrované vlastně stavěli.

Dnes už je téměř stoprocentně jisté, že vznik soch souvisí s kultem předků, který je v Polynésii hojně rozšířen.

Materiálem k jejich výrobě byly především tachytové tufy, ale k jejich zhotovování byly používány i jiné horniny jako např. mugearity nebo pemza.

Problematikou historie Velikonočního ostrova a sochami Maoi se velice úspěšně zabýval český vědec Pavel Pavel (*1957).

Právě on výrazně pomohl objasnit záhadu, jak mohli obyvatelé ostrova tak těžké sochy zvednout a přepravit na vzdálenost několika kilometrů.

Pavel se zajímal o objevy norského archeologa Thora Heyerdahla (1914 -2002) na Velikonočním ostrově a postavil několik modelů na ověření svých úvah.

V roce 1981 vyrobil s přáteli 20 tun těžký betonový model sochy moai a vyzkoušel, jak s ním lze pohybovat pouze pomocí lan ovládaných malou skupinou osob. V roce 1986 jej Thor Heyerdahl pozval na Velikonoční ostrov, kde experiment zopakoval s původní sochou.

K pohybu sochy bylo třeba jen 16 lidí s jedním vedoucím a několik lan.

Heyerdahlovy předchozí experimenty přitom ukazovaly na potřebu stovek lidí. „Bavilo mne dokazovat, že žádní mimozemšťané, ale starověcí inženýři uměli řešit složité technické problémy,“ podotkl Pavel.

Po čem však ostrované své sochy stěhovali? Profesor geologie Charlie Love z univerzity v americkém Wyomingu tvrdí, že ostrované přesouvali sochy po silnicích vybudovaných v lávových korytech.

Vědec společně s týmem studentů, archeologů a místních domorodců během léta odkryl několik cest, po kterých údajně dávní obyvatelé tichomořského ostrova tyto obrovské sochy moai dopravovali. Silnice mají většinou tvar otevřeného písmene V nebo U a jsou široké asi 3,5 metru.

Jejich části vedou lávovým korytem nebo byly vysekány do lávového povrchu. Některé úseky cest lemují dlouhé kamenné náspy, což jsou zřejmě obrubníky.

Za nimi byly objeveny vyhloubené jámy, které sloužily nejspíš k upevnění nějakého mechanismu pro postrkování soch kupředu. Další z tajemství obklopujících obrovské kamenné sochy moai na Velikonočním ostrově, se podařilo rozluštit i britským archeologům.

Sochy moai mají zvláštní klobouky z červeného kamene. Klobouky ovšem mohly být i stylem účesu, který na ostrově zrovna „frčel“.

Každopádně, ať to bylo cokoliv, podle vědců červené kameny domorodci k sochám dováleli z místní vyhaslé sopky. Klobouky byly vytesány z červené vulkanické strusky v kráteru sopky Puna Pau.

Pak byly kutáleny po cestě, která byla vybudována z materiálu vytvořeného ze stlačeného červeného lávového prachu, až do údolí. Inženýr Pavel již ve druhé polovině osmdesátých let úspěšně vyzkoušel svou teorii nasazování klobouků zvaných pukao, na slavné sochy.