Začne to nevinnou lží. S kamarádem se vydávají za syny slavných osobností. Jeden tvrdí, že je synem herce Sidneyho Poitiera (*1927) a druhý herce Gregoryho Pecka (1916–2003). David zjistí, že jeho báchorky zbaští takřka každý…
David Hampton (1964–2003) se narodí se v Buffalu roku 1964. V 17 letech odejde do New Yorku. Touží po slávě a luxusu.
Díky falešnému profilu syna celebrity se dostane mezi smetánku do slavného newyorského klubu Studio 54. Podaří se mu ukrást adresář Roberta Stammerse. Nejde o nikoho slavného, ale mezi jeho vizitkami se najde pár čísel na skutečně významné herce. David se promění v dokonalého podvodníka.
„Tady David Poitier, chodím do třídy s vaším synem. Přepadli mě a teď nevím, co si počít. Nemůžete mi pomoci?“, volá David několika lidem z adresáře. Vyloudí na nich nocleh a peníze. Všichni oloupení se ale shodnou, že si s Davidem užili náramně zábavný večer.
Vypráví jim totiž příhody z natáčení svého otce. Samozřejmě zcela smyšlené.
Na seznamu podvedených nechybí herečka Melanie Griffith (*1957) známá například jako matka Lolity ze stejnojmenného snímku z roku 1997, herec Gary Alan Sinse (*1955) – poručík Dan z filmu Forrest Gump, módní návrhář Calvin Klein (*1942) či editor magazínu Newsweek Osborn Eliot (1924–2008).
U Eliotů ho navíc ráno hostitelé načapají v posteli s cizím nahým mužem! Když Eliot vypráví příteli dramatikovi Johnu Guaremu (*1938) o Davidově podvodu, ten o tom sepíše hru. Jmenuje se Šest stupňů odloučení. Hra slaví nebývalý úspěch. A David?
Najme si právníka celebrit Richarda Glouba a požaduje 100 000 000 dolarů! Soud nevyhraje.
David skončí několikrát za mřížemi. Jednou dokonce za vyhrožování smrtí. Podvody neopustí. V roce 1996 se v Seattlu vydává za Antonia de Montilia, syna bohatého lékaře z Columbie. Nevázaný život mu ale šlape na paty.
Zdravotní komplikace způsobené AIDS ho doženou na Manhattanu v nemocnici Beth Israel v roce 2003. Dodnes ho připomíná hra Šest stupňů odloučení. Naráží na teorii o sociálních sítích – každý člověk je spojený s dalším prostřednictvím maximálně šesti lidí.
Teorii vyzkoušel v roce 1967 americky psycholog Stanley Milgram (1933–1984). Napsal dopisy, které rozdal svým známým, aby je předali dalším známým a doručili je takto adresátovi ve vzdáleném městě. Průměrný počet předání mezi známými byl šest.
