Reklama na nový hypermarket slibuje překvapení pro každého. V den jeho otevření přešlapují na místě tisícovky zvědavých zákazníků. Dočkají se překvapení, které nikdo z nich nečeká.
V pražských Letňanech stojí na rozlehlé louce téměř 10 metrů vysoká a 100 metrů dlouhá plachta ukrývající před zraky zvědavých zákazníků hypermarket jaký svět neviděl. A ani neuvidí.
Když je totiž slavnostně otevřen, zjistí lidé, že za plachtou žádný obchod nestojí, dokonce ani „sámoška“. Vše je jen velkolepá mystifikace.
Nápad za 19 milionů
V roce 1997 divadelník a performer Petr Lorenc (1975–2006) reaguje na první vlnu spotřebitelské hysterie kolem nákupních center a ve svém mystifikačním happeningu láká na otevření falešného hypermarketu Gigadiga.
O několik let později si jeho nápad půjčí studenti filmové akademie Filip Remunda (*1973) a Vít Klusák (*1980). Chtějí ho využít k natočení absolventského dokumentárního filmu.
K jeho realizaci stačí velké parkoviště, prázdná louka a dostatek přesvědčivých argumentů pro grantovou komisi Ministerstva kultury České republiky, které do projektu nasype 19 000 000 korun.
S těmi se dvojice vydává do reklamní agentury Mark/BBDO, která pro ně pod vedením kreativního ředitele Martina Přikryla začne připravovat reklamní kampaň na neexistující hypermarket.
Reklama jako kobercový nálet
A je to kampaň skutečně masivní. Vzniknou spoty, které se vysílají v televizi i v rozhlase. Vychází inzerce v novinách i časopisech, Prahu zaplavuje reklama, která se objevuje v metru, na zastávkách MHD, na tramvajích.
Český sen má vlastní internetové stránky i reklamní píseň. Pár dnů před slibovaným otevřením zaplní poštovní schránky letáky, které slibují Ceny, která vám vyrazí dech, a v den otevření také Překvapení pro každého.
Koncem května už není nikdo, kdo by nevěděl, že se bude otvírat nový hypermarket s cenami vpravdě revolučními. Ozývají se velké firmy, jako třeba Coca Cola nebo Danone, které mají zájem prodávat v něm své zboží.
Sen mizí v nadávkách i smíchu
Dvojice autorů je ve středu všeho dění a současně vše sleduje s filmovou kamerou. Průzkum mezi potenciálními zákazníky, analýzu nákupního chování, diskuse nad detaily reklamní kampaně.
Kamera nechybí ani na slavnostním otevření hypermarketu, na které v sobotu 31. května 2003 čeká přes 4200 lidí. Slunce sálá, pořadatelé řeční z pódia, rozdávají se dárečky a protože horko je opravdu ubíjející, také voda.
Když se však po slavnostním otevření lidé k Českému snu vydají, zjistí, že jde jen o kulisu, za kterou žádný hypermarket nestojí. „Takhle oblbovat lidi, to se přece nedělá…“ „Postavit je na nábřeží a postřílet…“ zní z jedné strany. Z druhé se ozývá smích:
„Skvělá recese. Pobavili jsme, sluníčko svítí, tak proč se rozčilovat.“ Jak se dalo čekat. Někdo nadává, jiný to bere s humorem.
V tisku se strhne bouřlivá debata
Mnohem bouřlivější debata se strhne v médiích. Vychází stovky článků. Mnohé projekt odsuzují jako podvod a „příliš drahou legraci.“ Jiné ho podporují protože prý lidem ukázal, že když je dost peněz, lze jim prodat cokoli, i to co neexistuje.
Debata pokračuje o rok později, kdy je do kin uveden dokumentární film. I ten se dočká rozporuplného přijetí.
Posbírá sice řadu cen na filmových festivalech, nechybí však kritické hlasy, že za hodně peněz vlastně neříká nic nového a jen „za peníze daňových poplatníků zviditelnil dva filmaře.“ Ať tak či tak, zůstává Český sen jednou z nejznámějších českých mystifikaci.
