Mohutné svaly na těle mu jen hrají, přesto se Kyriakos před dalším zápasem v duchu modlí: „Bohové olympští, dejte, aby to nebyl Milo.“ Jenže je to Milo. Milo z Crotonu. Nejobávanější ze všech zápasníků. Jeho mohutný stisk znamená pro většinu zápasníků konec nadějí na vítězství.

Do historie se Milo zapisuje jako jediný zápasník, který dokáže zvítězit na šesti olympijských hrách. Poprvé už jako dorostenec kolem roku 540 př.n.l. Kromě toho vítězí i v dalších soutěžích. Od Pýthónských her v Delfách až po korintské Isthmické hry.

Sbírá jednu trofej za druhou, pětkrát vítězí ve všech panhellénských hrách během jediného roku a stává se jakýmsi starověkým grandslamovým vítězem. Legenda praví, že zůstává neporažen celých 24 let. „Prohrál údajně jen jednou.

S mladíkem, který se naučil techniku, s níž se dokázal vyhýbat jeho drtivému sevření,“ říká řecký historik Dimitris Piperakis.

Jako každý správný rek, je i Milo hrdinou řady úžasných historek. Že dokáže zlomit čelenku jen tím, že nechá vystoupit žíly na spáncích, že když se zhroutí pilíř hodovní síně, udrží střechu, dokud se jeho přítel Pythagoras (570–510 př. n.

l.) nedostane do bezpečí. „Jeho chuť k jídlu je nesmírná. Denně spořádá devět kilo masa, devět kilo chleba a vypije osmnáct litrů vína,“ tvrdí Aristoteles (384–322 př. n. l.). „Když trénoval, zvedal na zádech nově narozené tele.

Zvedal ho každý den, dokud nedospělo v mohutného býka,“ pokračuje v budování mýtu Athenaeus.

Protože takový hrdina přece nemůže zemřít v bačkorách, jedna legenda se váže i k jeho smrti. Když se prý jednou prochází po lese, vidí strom, který se dřevorubci snažili rozštípnout pomocí klínů. Chce zkusit svou sílu a roztrhnout ho holýma rukama.

Vsune je do naštípnutého kmene a zabere. Klíny však vypadnou, a uvolněná štěrbina se sevře. Než se dokáže Milo osvobodit, napadne ho smečka vlků, která ho roztrhá.