Říká se mu singularita. Zásadní bod, ve kterém bylo vše. Co bylo před tím, o tom nemá cenu diskutovat, fyzika je v tomto ohledu bezmocná.
V singularitě byl celý vesmír soustředěn do nesmírně malého průměru (10-33 m). V okamžiku Velkého třesku pak vznikl prostor, čas, energie a zjevila se i hmota.
Od této chvíle se začal vesmír rozpínat. Toto rozpínání bylo nejrychlejší v období od 10-35 do 10-30 vteřin. Za tento z lidského hlediska nepatrný okamžik se vesmír zvětšil zhruba do velikosti kopacího míče, tomuto období se říká kosmická inflace. V té chvíli byl vesmír neuvěřitelně hustý a horký.
V době po velkém třesku počítané stále v řádech zlomcích vteřin existovalo cosi na způsob kosmické polévky. Gurmánům by asi nechutnala, byla extrémně horká, a ani její složení nebylo nic moc.
„Plavaly“ v ní kvarky, tedy zárodky budoucích atomů nebo fotony, což jsou balíčky elektrické a magnetické energie, jejichž projevem je třeba světlo.
Během prvních pár minut, kdy teplota vesmíru klesla několik miliard stupňů, se mohly začít formovat zárodky prvních jednoduchých atomů. V tu chvíli probíhala nukleogeneze, kdy se zrodila jádra vodíku, složená z protonu a deutronu, a hélia.
Asi po 300 000 letech se záření oddělilo od hmoty. Vesmír se tak stal pro záření průhledný. Záření z této doby se tak zachovalo až do dneška a můžeme ho dnes pozorovat jako reliktní záření.
Po 400 milionech let se ve vesmíru začaly vytvářet první hvězdy. Následovalo formování kulových hvězdokup a galaxií. Po první miliardě let existence kosmu vstupují na scénu první planety, zatím složené především z plynu.
Sedm miliard let své existence vesmír oslavil obdobím nejintenzivnější tvorby hvězd. O miliardu let později vznikají soustavy podobné té sluneční a nakonec se před 4,6 miliardami let začal formovat i náš planetární systém.
