Pustíte si raději film doma, nebo zajdete do kina? Sály s velkými plátny a skvělým ozvučením bohužel už dávno nelákají tak jako dřív. I přesto nedáte dopustit na jejich atmosféru? Přečtěte si jejich příběh…
V Indickém salónu kavárny Grand Café v Paříži by se napětí dalo krájet. Všichni hledí na promítací plátno, ze kterého se řítí vlak… „Nevjede na nás?!“
Historky o děsivé panice jsou prý nadsazené, ve skutečnosti je první veřejné promítání filmu v historii docela skromnou událostí. Na 20minutový snímek se 28. prosince 1895 přijde podívat něco přes 30 lidí.
I samotní autoři filmu, Auguste (1862–1954) a Louis (1864–1948) Lumièrovi, prý očekávali zájem větší.
Ovšem ohlasy se rychle šíří a příště už tu stojí fronty. Promítá se v kavárnách, hostincích či různých sálech, brzy v nich však přestane být dostatek místa. A také správné podmínky. Rodící se fenomén filmu potřebuje speciální prostor. Vznikají první kina!
Na plátně ticho, v sále hluk
Příležitosti se chytí hlavně podnikatelé v USA. První kino je otevřeno v Pittsburghu v roce 1905 a říká se mu Nickelodeon. Takové jméno proto, že vstupné stojí 5 centů (anglicky nickel).
Ani v Evropě dlouho pozadu nejsou, třeba ve Velké Británii už v roce 1906 zahajují činnost tzv. pictures house, tedy „domy obrazů“. Jen jeden rok předtím, než český kouzelník a fonograf Viktor Ponrepo (1858–1926) otevře první kino v Praze.
Zatím jsme v éře, kdy jsou filmy němé, ovšem neznamená to, že je v kinech ticho! Před promítáním často hraje živý klavírista, někdy děj na plátně doprovází malý orchestr.
A ani diváci rozhodně nesedí v tichosti, při filmu se hlasitě baví, smějou a komentují děj. A nikomu to nevadí.
Slavnostní událost
5. října 1927, na premiéře snímku The Jazz Singer v New Yorku, se však musí přeci jen trochu ztišit. Jinak by neslyšeli mluvené slovo a hudbu, které se ve filmu poprvé objeví!
Když z plátna zazní symbolická věta „Počkej chvíli, počkej chvíli, ještě jsi nic neslyšel!“, éra němých filmů končí.
A je tedy třeba upravit i kina! Živí hudebníci zmizí, namísto nich přibudou reproduktory, zesilovače a další zařízení pro poslech zvuku. A sály se zvětšují.
Ozvučená kina jsou zábavnější a atraktivnější a stávají se masovou záležitostí. Lidé navíc začnou brát jejich návštěvu jako společenskou událost a chodí sem slavnostně oblečeni jako do divadla. Od konce 20. let 20. století jsou kina skutečnou součástí „vyšší“ kultury.
Neodolatelná pochoutka
Dlouho ale všechno růžové není. I když popularita kin narůstá, do jejich návštěvnosti pořádně promluví velká hospodářská krize, která ohromí svět v letech 1929 až 1933. Lidé nemají peníze a nechtějí utrácet za vstupenky. A kina nemají na provoz.
Návštěvníky se snaží nalákat různými způsoby, třeba sladkým občerstvení, ovšem bonbóny či čokoládové tyčinky jsou příliš drahé.
Levný, díky své nenáročnosti na výrobu, je oproti tomu popcorn! Už dávno se prodává v cirkusech nebo po ulicích, do tehdejších nóbl kin ale nesmí. Provozovatelé se bojí, že by udělal nepořádek.
Nakonec jsou ale tak v úzkých, že se rozhodnou nabízet levnou pochoutku těsně před sálem, a je to trefa do černého!
Zástupy se jen hrnou, kina kasírují za vstupenky i za popcorn a krize je ta tam. A voňavá pražená kuřice tu zůstane symbolem dodnes.
