Každý den se v éteru minimálně jednou ozve tísňové volání o pomoc. V ohrožení se ocitají obyvatelé oblastí zasažených zemětřesením či požáry, ale také námořníci. Všem vyráží na pomoc zkušené záchranné týmy, takže šance tu je. Pokud nejste námořníci na ruské ponorce.

V sobotu 12 srpna 2000 se během cvičení ruského válečného námořnictva nečekaně odmlčí jeho chlouba, plně vyzbrojená atomová ponorka Kursk. Když má odpálit dvě cvičná torpéda, dojde v torpédové místnosti k explozi.

O 135 vteřin později otřese lodí druhá exploze. Tlaková vlna a plameny ničí vše, co jim stojí v cestě. Nadporučík Alexej Miťajev v poslední chvíli vypíná reaktory, aby zabránil jaderné katastrofě. Ponorka jde ke dnu.

Rusové při záchraně selžou

Na hladině sice zaznamenají silný otřes, velení však rozhodne, že není důvod k poplachu. Kursk je přece nepotopitelný. Pátrání je tak zahájeno až 12 hodin po nehodě.

Podle záznamu je sice určeno místo exploze, ponorka samotná je však potažena 6 cm silnou gumou, což ji činí pro sonar téměř neviditelnou. Trvá 5 hodin, než ji křižník Petr Veliký na dně lokalizuje.

Rusko sice má dvě špičkové ponorky, ty jsou však 5000 km daleko. Mají je pronajaté soukromníci, kteří s nimi zkoumají vrak Titaniku. Zbývající záchranné ponorky AS-32 a AS-34 jsou však po letech úspor téměř nefunkční.

Baterie se rychle vybíjí a obtížně dobíjí, posádka je neproškolená. Jedna z nich se sice dokáže dostat k vraku ležícímu v hloubce 108 metrů, nepodaří se jí však vytvořit vzduchotěsné propojení s únikovým poklopem Kursku.

Nepodaří se to ani při žádném z dalších mnoha pokusů. Po celou dobu přitom Rusové odmítají nabídnutou pomoc od Norů, Britů i Američanů.

Všichni jsou mrtví

Čas běží a ruské námořnictvo nepřestává mlžit. Oficiálně nehodu přiznává až 14. srpna.

Pod tlakem sílící kritiky, včetně kritiky prezidenta Vladimíra Putina (*1952), který se ani nenamáhá přerušit dovolenou, Rusko konečně 17. srpna oficiálně žádá o pomoc Norsko a Británii. Ty vysílají záchranná plavidla a zahajují společnou operaci.

K nouzovému průlezu se jejich potápěči dostávají 20. srpna. Zjistí, že únikový poklop je poškozený a průlez zaplavený, čímž padá poslední naděje, že by katastrofu mohl někdo přežít. O den později se konečně podaří vnější uzávěr otevřít.

Ukazuje se, že loď je zcela zaplavená, a že ze 118 mužů nikdo nepřežil. Britští potápěči se přitom netají zklamáním. „Všechno co jsme plánovali nebo chtěli zkusit, Rusové odvolali, změnili nebo zamítli. Měli jsme jednu z nejlepších záchranných ponorek.

Oni nám ji ani nedovolili použít,“ říká reportérům BBC člen záchranného týmu Paddy Heron. Ze zprávy, kterou naleznou u těla důstojníka Dmitrije Kolesnikova, přitom vyplývá, že v ponorce bylo ještě třetí den po havárii naživu 23 mužů.

Výlov za 4 miliardy

Teď, když jsou všichni mrtví, se může Putin přetrhnout. Nařizuje vrak vyzvednout a vyčlení na operací sumu ve výši téměř 4,5 miliard korun.

O vyzvednutí se postarají nizozemské záchranné společnosti Mammoet a Smit International na podzim 2001. Nejprve je měřením u dna i pitvou vyzvednutých těl potvrzeno, že reaktory jsou stabilní a radiace neuniká.

Poškozená příď ponorky je poté odříznuta, zbytek trupu pomalu vyzvednut a dovlečen do ruské loděnice v Murmansku.