Nezastavit se. Nedotknout se koleny země. Pravidla, která rozhodují o tom, kdo z vyčerpaných soutěžících zůstane ve hře.
Ti, kteří vydrží, často upadají do spánku tak hlubokého, že se nevzbudí ani po povolené pauze: ženy pořadatelé křísí parfémem a fackami, muže házejí do ledové vody. A jede se dál!
Na první pohled to vypadá jako neškodná zábava. Hudba hraje, páry se drží za ruce, publikum tleská a parket nikdy neztichne. Ve Spojených státech se ve 20. a 30. letech 20. století stávají taneční maratony masovou atrakcí.
Soutěžící tančí – nebo spíš chodí, kolébají se a drží jeden druhého – celé dny i noci. Ve 30. letech minulého století trvají nepřetržitě i přes 3000 hodin, tedy více než 3 měsíce! Vyhrává ten, kdo vydrží nejdéle.
Jenže za leskem reflektorů se skrývá příběh vyčerpání, zoufalství a lidské bolesti.
Na koho si vsadíme?
První taneční maratony vznikají ve 20. letech spíše jako kuriozita. V době posedlé rekordy chtějí lidé zjistit, kam až sahají hranice lidského těla. Vše začíná v roce 1923, kdy v New Yorku žena jménem Alma Cummingsová jen tak pro zábavu tančí 27 hodin v kuse.
Promotéři rychle pochopí, že vytrvalost se dá proměnit v byznys. Tancuje se 24 hodin, pak 48, poté ještě déle. Diváci platí vstupné, sází na favority a přicházejí se dívat, koho kolaps vyřadí dříve. Zásadní zlom přichází s Velkou hospodářskou krizí.
Výhra v tanečním maratonu se někdy vyrovná ročnímu platu dělníka na farmě. Pro tisíce nezaměstnaných lidí se účast stává poslední šancí, jak získat peníze, jídlo a střechu nad hlavou.
Soutěžící mají zajištěnou stravu, mohou se osprchovat, někdy dokonce dostanou postel – jenže mnohdy jde pouze o lehátko přímo na tanečním parketu.
Hlavně nezůstat stát!
Spánek je povolen jen v krátkých intervalech, obvykle patnáct minut během hodiny, kdy si soutěžící mohou na chvíli lehnout na připravená lůžka. Jakmile pauza skončí, musí být znovu na nohou.
Pokud během tance usnou, partner je drží tak, aby se koleny nedotkli země, protože jinak následuje okamžitá diskvalifikace. Z tance se postupně stává chůze. Lidé se sunou v kruzích, klopýtají, usínají vestoje.
Všechny běžné činnosti – holení, čištění zubů, čtení novin – probíhají na parketu. Moderátor povzbuzuje dav, občas zazní klakson, který soutěžící vytrhne z mikrospánku. Publikum sleduje, kdo zkolabuje, kdo se rozpláče, kdo už dál nemůže.
Maratony se mění v podívanou, která těží z lidského zoufalství. Zdravotníci a ošetřovatelky jsou sice na místě, masírují nohy a ošetřují puchýře, ale hranice se neustále posouvají. Někteří soutěžící tančí týdny, jiní měsíce.
Objevují se i případy, kdy lidé umírají vysílením během maratonů nebo krátce po jejich skončení.
V hlavní roli charita
Města proto začínají tyto akce zakazovat, ne však vždy kvůli soucitu se soutěžícími, často spíše kvůli hluku, davům a „nevhodné“ zábavě. Taneční maratony slibují naději a výhru, která může změnit život, ale obvykle nabídnou jen vyčerpání a krátký únik z bídy.
Po druhé světové válce tento fenomén postupně mizí. Pozdější taneční maratony už mají úplně jinou podobu: jsou časově omezené, dobrovolné a slouží hlavně k charitativním účelům.
Zejména na amerických středních a vysokých školách i univerzitách jsou velmi oblíbeným způsobem sbírání finančních prostředků. Dnes se za tímto účelem často pořádají rovněž pochody, takzvané walkathony. Vše už ale trvá jen desítky hodin či kilometrů.
