Rčení „vyhodit někoho z okna“ není jenom metafora. V českých dějinách patřilo k tvrdé realitě. Pražské defenestrace se staly politickým nástrojem, který přetavil hněv v dramatické dějinné zvraty.

Ale je to český vynález, nebo k podobným akcím došlo i jinde v evropské historii?

Pražská tradice začíná v roce 1419. Tehdy dav husitských stoupenců vtrhne do Novoměstské radnice a „dá sbohem“ několika radním. Vyhodí je z oken jako protest proti politice krále a církve a tím odstartuje husitské války.

O téměř dvě stě let později, 23. května 1618, se skupina českých stavů rozhodne „poslat ven“ místodržící Habsburků a jejich tajemníka; tři muži dopadnou na hnůj pod oknem a přežijí. Jejich pád ale spustí bouři, která rozpoutá třicetiletou válku.

Italská i francouzská akce

Nejsou to ale jenom Češi, kteří v evropských dějinách používají okna jako symbol a praktický nástroj politického násilí.

V Itálii po neúspěchu Pazziho spiknutí v roce 1478 protivníci zachytí několik spiklenců a vyhodí je z oken paláce ve Florencii, Lorenzo Medicejský (1449–1492) tak potlačí hrozbu své rodiny.

V 15. století také najdou ve Skotsku Williama Douglase, sedmého hraběte ze Stirlingu, mrtvého poté, co vypadl z hradního okna.

Islámský vládce Indie, známý jako Akbar Veliký, vyhodí v roce 1562 z okna svého nepohodlného bratra, a to dokonce dvakrát, protože poprvé pád přežije. V roce 1572 pro změnu skončí pod okny Gaspar de Coligny. Tím ale výčet případů nekončí.

Jednotlivé epizody 

Popis odráží, jak se mocenské boje promítaly i do fyzických činů.

Ačkoliv tyto události nemají tak systematický charakter jako pražské defenestrace, dokazují, že motiv „vyhození z okna“ se v evropských souvislostech objevuje jako jeden z brutálních způsobů vypořádání se s politickými či rodinnými soupeři.

Takže je pravda, že pražské defenestrace jsou jedinečné svou četností a historickým dopadem, ale samotný akt svrhnout protivníka z okna není čistě český vynález.

V evropských dějinách se obdobné scénáře objevují i jinde, i když spíše jako jednotlivé epizody než jako opakující se politický rituál.