Suchý zip vynalezl švýcarský inženýr Georges de Mestral (1907–1990) na počátku 50. let 20. století. Během oblíbených toulek přírodou se mu na nohavice, boty i psa neustále lepily otravné úbory lopuchu.

Místo lamentování nad protivnými kuličkami ho ale napadlo, jestli by nebylo naopak možné se přírodou inspirovat a vytvořit něco podobně přilnavého.

Tento okamžik, zdánlivě banální, odstartoval cestu k jednomu z nejrevolučnějších vynálezů 20. století, který bez přehánění změnil svět. Od oděvního průmyslu až po vesmírné mise, suchý zip se stal nepostradatelným prvkem moderního života.

Ale jak přesně se z obyčejného bodláku zrodila tak geniální myšlenka a jak probíhal vývoj tohoto fenomenálního vynálezu?

Od přírodní inspirace k průlomovému vynálezu

Po prozkoumání lopuchu pod mikroskopem a zjištění, že jsou jeho hlávky plné malinkatých háčků, se brzy zrodil nápad na vynález, který bez přehánění změnil svět.

Georges de Mestral strávil roky zkoumáním a experimentováním s různými materiály a technikami, aby napodobil dokonalý mechanismus přírody.

Jeho cílem bylo vytvořit systém, který by se k sobě velmi snadno přilnul a stejně dobře se od sebe oddělil, přesto při tahu do strany disponoval neuvěřitelnou pevností.

Tato kombinace vlastností – snadné zapínání a rozepínání, ale zároveň vysoká odolnost proti bočnímu tahu – byla pro jeho vynález klíčová.

První prototypy byly vyrobeny z bavlny, ale ta nebyla dostatečně odolná. De Mestral se proto obrátil na syntetické materiály, konkrétně na nylon, který se ukázal být ideální.

Nylonové háčky si udržely svůj tvar i po opakovaném použití a poskytovaly potřebnou pevnost. Proces výroby suchého zipu zahrnoval složité techniky, jako je například řezání nylonového vlasce do podoby háčků a vytváření smyček na druhé straně materiálu.

Trvalo mu celých deset let, než svůj vynález zdokonalil a nechal si jej patentovat v roce 1955. Název „Velcro“ je složeninou francouzských slov „velours“ (samet) a „crochet“ (háček), což přesně popisuje jeho princip.

Suchý zip: Od šatníku k vesmíru

Své uplatnění tak suchý zip našel nejenom v oděvním či automobilovém průmyslu a letectví, ale také v kosmonautice, kde se stal jedním z klíčových prvků při dobývání kosmu.

V oděvním průmyslu nahradil knoflíky, zipy a šňůrky, zejména u dětského oblečení, sportovních oděvů a pracovních uniforem, kde je potřeba rychlé a snadné zapínání.

V automobilovém průmyslu se suchý zip používá pro upevnění koberců, čalounění a dalších komponent interiéru.

V letectví a kosmonautice se ukázal být obzvláště užitečný, protože funguje spolehlivě i v extrémních podmínkách. Astronauti ho používají k upevnění nástrojů, vybavení a dokonce i jídla, aby se ve stavu beztíže nic neodplavalo.

Jeho schopnost rychle a pevně spojit dva povrchy bez nutnosti šití nebo lepení z něj učinila neocenitelný nástroj v mnoha oblastech.

Kromě těchto hlavních odvětví se suchý zip rozšířil do nesčetných dalších aplikací. Najdeme ho v medicíně (například na bandážích a ortézách), ve sportovním vybavení (helmy, rukavice), v domácnosti (upevnění kabelů, závěsů), a dokonce i v umění a řemeslech.

Jeho jednoduchost, efektivita a univerzálnost z něj udělaly jeden z nejúspěšnějších a nejrozšířenějších vynálezů moderní doby.

Příběh suchého zipu je fascinujícím příkladem biomimikry – přístupu, kdy se vědci a inženýři inspirují řešeními, která se vyvinula v přírodě po miliony let evoluce.

De Mestralův objev nám připomíná, že ty nejgeniálnější nápady se často skrývají přímo před našima očima, stačí se jen pozorně dívat.

Zde jsou tři neutrální věty k obrázku suchého zipu, které by se hodily k článku:

Suchý zip se skládá ze dvou částí – jedné s háčky a druhé se smyčkami.

Vynález suchého zipu byl inspirován pozorováním lopuchu.

Díky své univerzálnosti se suchý zip používá v mnoha odvětvích.