Když se v roce 1945 zhroutila Třetí říše, svět s úlevou vydechl. Hrůzy koncentračních táborů a genocidy Židů odhalily zrůdnou povahu nacistického režimu. Mnozí z jeho strůjců byli dopadeni a souzeni v Norimberku, avšak ne všichni.

Obrovské množství nacistických pohlavárů a válečných zločinců po válce zmizelo beze stopy, žili pod falešnými jmény a unikali spravedlnost desítky let. Proč se jim to podařilo?

A co se stalo s těmi nejvýznamnějšími, kteří se nikdy nezodpovídali za své nepředstavitelné činy?

Tento článek se pokusí poodhalit temné kapitoly poválečné historie a prozkoumat důvody, proč se některým nacistům podařilo vyhnout trestu, a to i za pomoci některých spojeneckých států, které je využívaly pro své vlastní zájmy.

Na jaře roku 1945 padlo nacistické Německo a s ním se odhalil rozsah zrůdnosti režimu Adolfa Hitlera. Otázka, jak naložit s těmi, kteří měli na svědomí miliony lidských životů, se stala palčivou.

Hitler a jeho nejbližší spolupracovníci spáchali sebevraždu, ale na režimu se podílelo nespočet dalších lidí. V německém Norimberku proběhly procesy s hlavními zločinci. Dvanáct jich bylo odsouzeno k smrti a sedm dalších k dlouhým letům ve vězení.

V dalších letech byly souzeny necelé dvě stovky dalších. To je ale pořád jen zlomek. Co všichni zbývající?

Množství nacistů se po válce rozprchlo všude po světě. Existovaly dokonce sítě kontaktů, díky kterým se nacisté dostávali do zemí, které pro ně byly bezpečné. Jednou z nejoblíbenějších zemí byla Argentina.

Žilo tam mnoho německých emigrantů z dřívějška, díky čemuž bylo pro nové příchozí snazší se v zemi usadit, a tehdejší autoritářský prezident Juan Perón s nacismem sympatizoval a imigrantům z Třetí říše se nebránil. Čistý štít ale nemají ani Spojenci.

Západní státy „zachránily“ a zaměstnaly některé nacistické odborníky nebo lidi, které potom využívaly jako agenty v boji proti komunismu. Sověti spoustu zajatých nacistů pustili, aby jim ve východním Německu pomohli budovat jejich vlastní policejní stát.

Studená válka zkrátka způsobila, že soudit nacisty už nebylo prioritou. Někteří tak unikli spravedlnosti na dlouhé roky, někdy i navždy.

Jedním z nejznámějších uprchlíků byl Adolf Eichmann (1906–1962), jeden z předních strůjců holokaustu. Po porážce Adolfa Hitlera uprchl do Argentiny, kde více než dvanáct let nerušeně žil i s rodinou pod změněným jménem Ricardo Klement.

Střídal různá manuální zaměstnání a o jeho pravé identitě věděl v jeho okolí málokdo. Do Argentiny se Eichmann dostal v roce 1950. Předtím se od doby, kdy utekl ze zajateckého tábora Američanů, skrýval na německém venkově.

Odcestoval s falešnými doklady, které mu zajistil rakouský nacistický biskup. Ironií osudu je, že díky nim získal humanitární pas od Červeného kříže.

Kdyby ho nakonec izraelské tajné služby nevypátraly a tajně neunesly do Izraele k soudu, kde byl za své skutky odsouzen k smrti a popraven, možná by to tak zůstalo.

Tato akce izraelského Mossadu, i když kontroverzní z pohledu mezinárodního práva, ukázala neústupnost Izraele v pronásledování nacistických zločinců.

Dalším příkladem je Friedrich Buchardt (1909–1982), intelektuál z Pobaltí. Ten patřil k německé menšině v dnešním Lotyšsku. Byl to pohledný, údajně inteligentní akademik a právník. S nacismem nicméně sympatizoval už od mládí.

Když se Hitler a Stalin spojili a rozdělili si Polsko, měl za úkol hodnotit a známkovat „německost“ jednotlivých obyvatel okupovaného území.

U toho nezůstalo – časem se začal podílet na deportacích lidí do koncentračních táborů a vraždění jednotkami, zvanými Einsatzgruppen.

Po pár letech se však válka v Pobaltí pro nacisty přestala vyvíjet dobře – Hitlera, který předtím zradil Sovětský svaz a pokusil se ho dobýt, tam sovětská vojska porážela. Buchardt proto vytvářel síť agentů – měl s nimi plány, kdyby Německo prohrálo.

Tato zkušenost potom pomohla hlavně jemu osobně. Po válce se stal zajatcem Britů. Zatímco čekal v zajateckém táboře na rozhodnutí, co bude dál, sepsal pro své věznitele o situaci v Pobaltí podrobnou zprávu.

Studená válka se Sovětským svazem byla na spadnutí, Britové svému nedávnému spojenci už nevěřili a chtěli vědět, co v Pobaltí chystá. Proto asi usoudili, že jako agent a odborník na SSSR jim Buchardt bude užitečnější než na šibenici.

A tak se na něj při norimberských procesech jaksi zapomnělo. Místo toho měl za úkol pracovat pro britskou tajnou službu MI6. Co přesně pro ni dělal, zůstává záhadou. Po dvou letech o něj britská koruna ztratila zájem, ten nicméně měly americké tajné služby.

Nacista tak desítky let poklidně žil v německém Heidelbergu. Za své zločiny se nikdy nemusel zodpovídat.

Osudy těchto uprchlých nacistů jsou mementem, že spravedlnost není vždy rychlá a nevyhnutelná. Poukazují na složitost poválečné doby, kdy se geopolitické zájmy často střetávaly s morálními principy.

Ačkoliv se někteří dočkali zaslouženého trestu, mnoho jich uniklo a zemřelo přirozenou smrtí, nikdy se nezodpovídalo za své obludné činy. Dnes, desítky let po konci války, žije už jen hrstka těch, kteří se na těchto zločinech podíleli a nebyli potrestáni.

Jejich příběhy nám připomínají, že je naším úkolem aktivně učit dnešní svět, a hlavně mladé, proč jsou respekt a důstojnost všech, bez ohledu na rasu, náboženství nebo jakýkoli jiný rozdíl, tak důležité.