Římská aréna nebyla jen místem pro boj otroků a zajatců, ale i pro ty nejvyšší – císaře. Od Calliguly po Commoda, mnozí vládci se aktivně zapojovali do krvavých her, ať už z touhy po popularitě, nebo pro uspokojení vlastních perverzních choutek.

Tyto císařské výstupy v aréně byly jen jedním z mnoha aspektů, které činily gladiátorské hry tak fascinující a zároveň zvrácené.

Jejich konec, vynucený morálními apely křesťanství, představuje významný milník v dějinách Římské říše, který symbolizoval postupný úpadek jedné epochy a nástup nové.

Kdo vlastnil gladiátory, musel se o ně starat. Bojovníci v aréně měli v tomto případě zvláštní režim, což svědčí o jejich vysoké hodnotě. Den před hrami se konala Cena libera – bezplatná večeře.

Tehdy se nejedl ječmen, ale vybrané pochoutky, protože druhý den mohli být zápasníci po smrti. Během této večeře a rituálu v jednom se loučili se svými rodinami, které s nimi sdílely život v ludu, gladiátorské škole.

Souboje v aréně naštěstí nekončily vždy smrtí. Poražený mohl dostat milost, ale zároveň byl připraven nastavit šíji a přijmout poslední ránu s čestí. Jeho majitel dostal za poskytnutí otroků zaplaceno tak jako tak, bez ohledu na výsledek boje.

Na druhou stranu poskytoval také svým chráněncům nejlepší lékařskou péči. O gladiátory v Pergamu se staral také proslulý doktor Galén (129–200/216) – lékař císařů Marca Aurelia (121–180 n. l.) a Commoda (161–192).

„Během jeho působení na této škole (téměř čtyři roky) svému zranění podlehli pouze dva gladiátoři,“ konstatuje Dunkle. Jeho předchůdci zemřelo pro změnu 60 pacientů, což jasně ukazuje na Galénovu lékařskou genialitu a péči, kterou gladiátoři dostávali.

Galénos také zlepšuje stravu těchto bohů arény a sepisuje práci o častém zranění stehen těchto zápasníků, kteří se snažili publiku ukázat co nejvíce krve, ale soupeře nevyřídit příliš rychle, aby udrželi napětí.

Vztah Římanů ke gladiátorům je vůbec zvláštní. Být přirovnán ke gladiátorovi bylo projevem úcty i nadávkou zároveň. Pro učence Senecu (4 př. n. l.–65 n.

l.) jsou gladiátoři na úrovni chovného dobytka, zatímco římské patricijky věří, že krev gladiátorů je vhodné afrodiziakum.

Pokud zápasník přežil větší počet zápasů, měl možnost získat svobodu přímo v aréně nebo díky penězům, které si vydělal a zůstaly u lanisty v úschově.

Osvobozený gladiátor ale stále nebyl na úrovni římského občana, a proto bojoval v aréně jako svobodný za peníze, nebo trénoval další gladiátory či římské legie, což dokládá složitost jejich postavení ve společnosti.

Aby si udrželi přízeň davu, také vládci Římské říše vstoupili občas do arény. Nejznámějšími jsou Caligula (12–41 n. l.) a Commodus.

Prvně jmenovaný vystupoval v aréně jako Thrák se zahnutým mečem a štítem, ale bez zbroje, kterou nepotřeboval, protože ho nesměl žádný gladiátor ani zranit. Jeho souboje byly spíše divadelní představení, která měla ukázat jeho moc a excentricitu.

Nejvíce se ale pral v aréně Commodus. Vystupoval často oblečen jako Herkules do lví kůže, což zdůrazňovalo jeho sílu a zbožštěnou podobu. Měl ještě tu výhodu, že uměl šermovat levou rukou, což mu dávalo neférovou výhodu proti většinou pravorukým soupeřům.

„Commodus si nechával přivážet exotická zvířata až do paláce a na místě je jednoho po druhém zabíjel. Stejně nakládal s gladiátory, s nimiž zacházel jako s loutkami,“ líčí historik Alan Baker. Claudius (10 př. n. l.–54 n.

l.) miloval dorážení zápasníků, kteří jen třeba upadli nebo uklouzli. „Hoc habet (A má to),” zvolával s radostí. Jiní vládci byli daleko umírněnější. O Augustovi (63 př. n. l.–14 n. l.) se říkalo, že pokud gladiátor požádá o milost, udělí mu ji.

Marcus Aurelius pro změnu hry nesnášel, ale věděl, že lid si žádá chléb a hry, a tak je toleroval, aby udržel klid v říši.

Gladiátorské hry však nebyly jen o soubojích mužů. Jejich součástí byly i krvavé štvanice zvěře, takzvané Venatio. Tomu se věnoval zvláštní druh gladiátorů zvaných Venatores (lovci).

„Zvířata byla do arény vpuštěna bránou života (Porta Sanavivaria) a bránou smrti (Porta Libitinensis). Pro tato představení byla lovena zvěř po celé Evropě a ve všech známých oblastech Afriky a Předního východu,“ sděluje historik Stephen Wisdom.

Po klasickém lovu následoval ještě souboj se šelmami. Věnovali se mu trénovaní Bestiarii, kteří snad přešli z klasických duelů na souboj se zvěří. Každopádně to spolu s lovci nebyli gladiátoři v pravém slova smyslu, jak se snaží tvrdit filmový průmysl.

Po skončení představení byly mršiny odtaženy z arény za doprovodu hudby a zpěvu. Kromě nám dobře známých medvědů a vlků se mohl divák pokochat bojem se lvy, slony, nebo hrochy.

Dále mohl poprvé spatřit třeba pštrosa či zebru, což svědčí o rozsahu obchodu se zvířaty pro účely arény.

Mezi nejznámější gladiátory patřil bezpochyby Spartakus, který vedl v letech 73–71 př. n. l. povstání proti Římu. Další zápasníci si ale udělali jméno přímo v aréně. Například takový Syřan Flamma (117–138 n.

l.) bojoval v aréně 34krát a dosáhl 21 vítězství, devět remíz a čtyřikrát prohrál. Čtyřikrát získal svobodu, ale vždy odmítl rudis – dřevěnou hůl označující svobodného gladiátora a symbol ukončení kariéry. Poslední zápas ho také stál život.

A pak tu byl oblíbenec císaře Nerona (37–68) – Spiculus. Zaujal už prvním zápasem, ve kterém vyřídil veterána, který měl za sebou 16 vítězství.

Imperátor zahrnul Spicula bohatstvím, které se rovnalo příjmu generála, jenž dokázal triumfálně vyhrát důležitou bitvu.

Tím na sebe ale zápasník upoutal pozornost, takže byl krátce po smrti šíleného vladaře zlynčován a zabit rozzuřeným davem, což ukazuje na vrtkavost římské popularity. A zajímavá byla také remíza mezi zápasníky Priscem a Verem. V roce 79 n. l.

spolu zápasili v dnešním Koloseu tak dlouho, že nakonec oba nemohli pokračovat dál. Císař Titus proto udělil milost oběma, což bylo velmi neobvyklé a ukázalo úctu k jejich výjimečnému výkonu.

S příchodem křesťanství jsou hry zrušeny v roce 404 n. l. císařem Honoriem (384–423 n. l.) v reakci na zabití kněze Telémacha, který proti těmto zápasům protestoval. Telémach se snažil zastavit boj a byl za to ukamenován davem, což vedlo k Honoriovu dekretu.

Tím skončila jedna z nejkrvavějších a nejpopulárnějších tradic Římské říše, která po staletí definovala její veřejnou zábavu.

Gladiátorské hry byly složitým fenoménem, který odrážel jak brutalitu, tak sofistikovanost římské společnosti.

Od císařů vstupujících do arény, přes neobyčejné lékařské péče, až po obrovské bohatství vkládané do zvířecích show, vše svědčí o jejich obrovském významu.

Jejich konec, symbolizující změnu morálních hodnot s nástupem křesťanství, uzavřel kapitolu plnou krve, slávy a nepředstavitelných osudů.