Kariéra profesionálního sumisty je cestou plnou výzev, ale také velkých odměn v podobě úcty a popularity. Avšak i pro ty nejúspěšnější je tato dráha ohraničena přísnými pravidly, včetně unikátního rituálu ukončení kariéry.

Jak vypadá cesta od učedníka k šampionovi a co se stane, když se zápasník rozhodne opustit ring?

Během roku probíhá v Japonsku šest turnajů a zápasníci se v nich utkávají podle svých výkonnostních divizí v hierarchicky uspořádaných zápasech. Tyto turnaje jsou vrcholem jejich celoročního úsilí a rozhodují o jejich postavení v sumistické hierarchii.

Podle výher a proher potom zápasníci mezi jednotlivými kategoriemi stoupají, nebo klesají. Tento systém je neúprosný a nutí zápasníky k neustálému zlepšování. Jen nejvyšší bojovník, jokozuna, klesnout nemůže.

Pozice jokozuny je nejvyšší a nejprestižnější, a je spojena s obrovskou úctou a zodpovědností.

Očekává se ale, že bude víc vítězit než prohrávat a ukázkově se chovat. Jokozuna není jen šampionem, ale také vzorem morálního a etického chování pro všechny ostatní zápasníky. Pokud jokozuna nárokům už nemůže dostát, musí ukončit kariéru.

Tato tradice zdůrazňuje, že čest a výkon jdou ruku v ruce, a že držení titulu jokozuny je nejen o síle, ale i o udržení bezchybné reputace.

Pokud se ze suma zápasník (nejen ten nejvyšší) rozhodne odejít, jeho kariéra je ukončena zvláštním obřadem, známým jako danpatsu-shiki, při kterém je mu odstřižen drdol. Tento rituál je hluboce symbolický.

Drdol, chonmage, je pro sumistu nejen součástí jeho vzhledu, ale i symbolem jeho profese a příslušnosti k tomuto světu. Odstřižení drdolu znamená definitivní rozloučení s aktivní zápasnickou kariérou a návrat k civilnímu životu.

Zpět do ringu už se nikdy nevrátí. Tento akt je veřejný a je svědectvím o konečnosti rozhodnutí.

Snadný život nemají ani rozhodčí, kteří na zápasy oblékají obřadní oděv, připomínající oblečení kněží. Jejich role je klíčová a jsou pod velkým tlakem. Při práci nesmějí udělat chybu. Rozhodčí na nejvyšší úrovni u pasu dodnes nosí dýku, která jim to připomíná.

Bývalo prý zvykem, že ten, kdo rozhodne špatně, musí spáchat seppuku, tedy rituální sebevraždu rozříznutím vlastního břicha. To už dnes naštěstí nehrozí – sluší se ale, aby rozhodčí, který udělá chybu, požádal o odvolání ze svého postu.

Ne vždy ovšem asociace suma takovou rezignaci přijme, což naznačuje, že jejich pozice je i nadále velmi vážená a důležitá.

Pavel Bojar, známý pod zápasnickou přezdívkou Takanojama Šuntaró (jeho přezdívka znamená „Vznešená hora“), byl členem stáje Naruto Beja na předměstí Tokia.

Přestože nikdy nevážil víc než 100 kilogramů, probojoval se nakonec až do divize makuuči, nejvyšší ze šesti možných. Zápasnickou kariéru ukončil v roce 2014, což je příkladem úspěšné, avšak časově omezené cesty v tomto náročném sportu.

Kariéra sumisty je celoživotní závazek, který je zakončen rituálem plným symbolismu.

Od nejnižšího učedníka až po vznešeného jokozunu, každý zápasník podléhá přísným pravidlům, které určují jeho vzestupy i pády, a nakonec i způsob, jakým opustí svět, kterému zasvětil svůj život.