Představte si cestu dlouhou přes 9 000 kilometrů, která protíná osm časových pásem, dva kontinenty a desítky měst, zatímco venku klesají teploty k minus padesáti stupňům Celsia.

Transsibiřská magistrála, s délkou 9288 km nejdelší železniční trať pro osobní vlaky na světě, je víc než jen pouhá spojnice – je to epické dobrodružství, které změnilo tvář Sibiře a fascinuje dodnes.

Vydejme se společně na jízdu touto neobyčejnou železnicí, která skrývá příběhy o neskutečném úsilí, historických zvratech a nezapomenutelných kulinářských zážitcích.

Transsibiřská magistrála je s délkou 9288 km nejdelší železniční tratí pro osobní vlaky na světě. Vede z Moskvy na Dálný východ, do konečné stanice ve městě Vladivostok na pobřeží Tichého oceánu.

Stavba započala roku 1891 za vlády cara Alexandra III. a stavělo ji na 100 000 dělníků (většinou vězňů), kteří dřeli v nepředstavitelně nehostinných podmínkách.

Ambiciózní plán na propojení celé Sibiře pomocí železniční trati trval 25 let. Stavělo se přitom od obou konců najednou a pokračovalo se ke středu.

Tam, kam dorazila trať, vznikala nová města (některá z nich později zase zanikla) a v současnosti leží podél trati velkých 87 měst. Pojďme si představit historii a největší zajímavosti tohoto neobyčejného železničního projektu, který fascinuje dodnes. Vydejme se společně na jízdu transsibiřskou magistrálou!

Nejdelší železnice na světě?

Na začátek vás možná trochu zklameme. Na rozdíl od všeobecně rozšířeného přesvědčení totiž transsibiřská magistrála už dnes není nejdelší železniční tratí na světě.

Překonala ji železniční trať Yiwu–Madrid, která vede z čínského města Yiwu do španělského hlavního města a měří 13 000 kilometrů. V provozu je od roku 2014 a slouží pouze nákladním kontejnerovým vlakům.

Transsibiřská magistrála nadále zůstává nejdelší železniční tratí pro osobní vlaky, kterými se může svézt každý z nás. Dvě trati jsou technicky delší:

Kyjev–Vladivostok a Pchjongjang—Moskva, ale ty navázaly na transsibiřskou magistrálu a většinu své trasy vedou právě po ní.

Odlehlá Sibiř: Nedostupná země

Přestože byla Sibiř pod ruskou kontrolou od 17. století, zůstávala pro evropské Rusy vzdáleným a exotickým územím.

Neexistoval žádný jednoduchý způsob, jak cestovat na Sibiř a přes tuto rozlehlou oblast, která sahá od pohoří Ural na západě až po Tichý oceán na východě. Řídce osídlená a nerozvinutá Sibiř byla vnímána hlavně jako místo vyhnanství pro vězně a kritiky cara.

Rozvoj Sibiře brzdilo právě špatné dopravní spojení se zbytkem země. Asi pět měsíců v roce byly hlavním dopravním prostředkem na Sibiři řeky. Během zimy se náklad a cestující přepravovali na saních, taženými koňmi po zamrzlých řekách.

Sibiř, známá svými dlouhými a krutými zimami, se stala v 17. století součástí Ruska. Původně zde žilo několik malých etnických skupin, které byly buď lovci-sběrači nebo pasteveckými kočovníky, chovajícími soby, dobytek a koně.

V roce 1581 dobyla kozácká expedice Isker, hlavní město chanátu Sibir, čímž začala ruská expanze do regionu. Ruští obchodníci a kozáci postupně postavili města Ťumeň, Tomsk, Krasnojarsk a Irkutsk.

Dodnes je však Sibiř velmi řídce osídlená a mnohé oblasti jsou dostupné pouze letecky. Hustěji obydlené jsou jen oblasti, které přiléhají k transsibiřské magistrále, k velkým říčním tokům nebo k Severnímu ledovému oceánu (v letním období).

Sibiř představuje 77 % celkové rozlohy Ruska. Pokud by Sibiř byla státem sama o sobě, byla by s rozlohou 13,1 milionů čtverečních kilometrů největším státním útvarem na světě.

Vzhůru na Sibiř! Zrození kolosu

To vše se mělo na konci 19. století změnit. V březnu roku 1891 car Alexandr III. oficiálně oznámil stavbu transsibiřské magistrály. Jeho syn – budoucí car Mikuláš II. (1868–1918) – položil 19. května 1891 první kámen stavby ve Vladivostoku.

Stavba pak probíhala současně v celkem sedmi úsecích, které se měly spojit. Nedostatek pracovních sil vedl k tomu, že byli k práci na železnici povoláni trestanci a vyhnanci.

Aby se ušetřily peníze a předešlo se střetům s vlastníky pozemků, bylo rozhodnuto položit železnici mimo stávající města a podél vznikající železnice se zakládala města nová. Stavba probíhala neuvěřitelnou rychlostí: 740 km tratě za rok.

Transsibiřská magistrála byla slavnostně otevřena 21. června 1904, kompletně dokončena pak byla v roce 1916.

Trať nad zlato a její význam

Díky Transsibiřské magistrále se začalo ze Sibiře okamžitě vyvážet obilí, především pšenice. Trať umožnila také osídlování Sibiře.

V letech 1860 až 1890 odjelo na Sibiř díky části postavené trati na půl milionu rolníků, do roku 1914 to bylo dokonce pět milionů lidí. Rolníci cestovali ve stísněných, ale levných vagonech 3. třídy a stali se novými sibiřskými přistěhovalci.

Důležitou roli pak transsibiřská magistrála hrála za 2. světové války, kdy pomáhala se zásobováním mocností, bojujících v Evropě. Na začátku války také řada Židů využila tuto trať k útěku z Evropy.

Dnes je transsibiřská magistrála důležitou součástí ruské ekonomiky – vozí se po ní 30 % veškerého exportu.

Kruhobajkalská železnice: Okolo Bajkalu

Transsibiřská magistrála vede po břehu 636 kilometrů dlouhého a 1642 metrů hlubokého Bajkalu, nejstaršího a nejhlubšího jezera na světě. Tento úsek – Krugobajkalská železnice – byla nejnáročnější částí stavby.

Ruští inženýři se tu museli vypořádat s drsnými přírodními překážkami včetně nedalekého pohoří Jabloňový hřbet. Než byla tato část železnice postavena, končila trať transsibiřské magistrály na obou stranách jezera.

Přes jezero pak vlak převážel vlakový trajekt, který mohl nést 24 vagonů a jednu lokomotivu. Přejezd přes jezero přitom trval čtyři hodiny. V zimě se pak pro přesun cestujících a nákladu z jedné strany jezera na druhou používaly saně.

Omul a pirožky: Kulinářské zážitky na kolejích

Cestování Transsibiřskou magistrálou dnes přináší nevšední kulinářské zážitky. Všechny vlaky mají svůj restaurační vagon, kde se podávají jednoduché ruské pokrmy.

Jakmile vlak překročí hranice do Mongolska nebo Číny, přibude restaurační vůz s místní kuchyní (ochutnat tak můžete třeba mongolské pivo).

Kromě toho lidé, kteří si k cestě vyberou luxusní turistický vlak, mají k dispozici opulentní restaurační vůz s luxusní nabídkou ruských jídel a nápojů včetně ruského šampaňského. Při jeho popíjení pak mohou poslouchat živou klavírní hudbu.

Nejzajímavější kulinářské zážitky však nabízejí jednotlivé stanice.

Na nástupištích se tu prodávají místní lahůdky, a tak si můžete dát třeba pokrm ze slavného síha bajkalského (ryba), zvaný omul (sušená či uzená ryba z jezera Bajkalu), nebo nejrůznější pirožky, brambory a čerstvě upečené koláče.

Sedmidenní cesta napříč kontinenty

Vlak během cesty z Moskvy do Vladivostoku přejede přes 497 mostů, projede 15 tunely a překoná 16 velkých řek. Během cesty vlak projede 87 velkými městy, třemi zeměmi a dvěma kontinenty. Trať překračuje neuvěřitelných osm časových pásem.

Při běžné rychlosti trvá cesta bez vystupování osm dní. Vysokorychlostní vlak cestu zvládne za sedm dní. Transsibiřská magistrála má 876 stanic pro osobní vlaky. Většina těchto stanic je malá a turisté o ně nejeví moc zájem.

Cestující zajímají spíše velká nádraží, včetně největší železniční stanice v Novosibirsku – ve městě, které vzniklo při stavbě železnice a dnes má přes milion a půl obyvatel.

Nejchladnější část Transsibiřské magistrály se nachází mezi stanicemi Mogoča a Skovorodino, kde mohou teploty klesnout až k minus 50 stupňům Celsia.

Atmosféra 3. třídy

Dnes jsou vlaky natolik modernizované, aby nízkým teplotám venku odolaly a udržely cestující uvnitř v teple, a ve vlacích bývá naopak přetopeno.

Při otevření transsibiřské magistrály trvala celá cesta z Moskvy do Vladivostoku téměř měsíc a jízdenka do 3. třídy stála 59 rublů a 25 kopejek, což byl průměrný plat průmyslového dělníka za více než dva měsíce.

Dnes se dá dojet z Moskvy do Vladivostoku 3. třídou za 10 000 rublů (zhruba 3500 Kč). Ceny se v průběhu roku mění – během turistických sezon a svátků jsou dražší.

Cestování 3. třídou je sice levné, ale lidé tu nemají žádné soukromí – v otevřeném vagonu bez kupé cestuje společně 50 lidí, většinou průměrní Rusové. Právě ve 3. třídě tak můžete zažít opravdovou atmosféru cestování po transsibiřské magistrále.

Konečná, vystupte prosím

Vlak má za sebou dlouhých 9288 kilometrů a přijíždí do konečné stanice, Vladivostoku, přístavního města na pobřeží Tichého oceánu, nedaleko hranic s Korejskou lidově demokratickou republikou.

Městské vlakové nádraží bylo založeno v roce 1891 současně s transsibiřskou magistrálou jako poslední bod její trasy.

Historická stanice v architektonickém stylu 17. století byla záměrně vystavena po vzoru moskevského nádraží – cestujícím tak může připadat, že nastupují a vystupují na stejném místě.

Dokončení transsibiřské magistrály dalo ekonomice Vladivostoku velký impulz – město na Dálném východě bylo náhle spojeno s Moskvou a Evropou.

Mrtvá trať: Stalinův neúspěšný projekt

Na Sibiři se v roce 1947 začala na popud Stalina stavět železnice, která je nechvalně známá jako „mrtvá trať“. Transpolární železnice měla vést přes severní Sibiř a v délce téměř 1500 kilometrů spojit města Salechard a Igarka.

Na stavbě železnice pracovalo až 300 000 vězňů v desítkách táborů (Gulagů). Železnice měla usnadnit export niklu a propojit námořní přístavy Salechard a Igarka se západní železniční sítí v zemi (včetně transsibiřské magistrály).

Stavbu železnice v krutých a mrazivých podmínkách (v zimě může teplota v těchto místech klesnout až na minus 50 stupňů Celsia) nepřežila asi třetina všech vězňů. Stavba trati byla po smrti Stalina v roce 1953 opuštěna a nikdy nebyla dostavěna.

Na památku obětí projektu odsouzeného k zániku stojí v Salechardu památník v podobě parní lokomotivy.

Věděli jste, že…

průměrná zimní teplota na Sibiři je minus 25 stupňů Celsia.

v listopadu 1918 cestoval transsibiřskou magistrálou vůdce československých legií, politik Milan Rastislav Štefánik, na Sibiř za legionáři.

Transsibiřská magistrála má své vlastní ozbrojené síly.

Cesta Transsibiřskou magistrálou je nejen nejdelší železniční trasou pro osobní vlaky na světě, ale také neuvěřitelnou výpravou do historie, kultury a drsné krásy Sibiře.

Od svého ambiciózního zrodu pod carským Ruskem až po dnešní roli klíčové dopravní tepny, magistrála vypráví příběh o lidské vytrvalosti, obětích a touze překonávat přírodní překážky.

Ať už se vydáte luxusním vlakem nebo si zvolíte autentický zážitek v 3. třídě, cesta po Transsibiřské magistrále zůstane nezapomenutelným dobrodružstvím, které spojuje vzdálené končiny světa.