V obchodě si ho kupujeme v podobě nenápadných suchých listů, které přidáváme při vaření do různých jídel. Samotná dřevina má přitom vznešenost nejen v názvu, ale také ve své historii.

Uctívají ji panovníci i umělci, neobejdou se bez ní dokonce ani ve slavné delfské věštírně. A může podpořit zdraví!

Vavřínové věnce známe jako poctu pro básníky, politiky i další úspěšné osobnosti. Listy pocházejí z rostliny, jejíž jméno je jako stvořené pro podobný symbol triumfu: vavřín vznešený.

Ale co spojuje tuto uctívanou rostlinu s kořením, které známe jako „bobkový list“? Vlastně úplně všechno!

Na počest boha Apollóna

Ve starověkém světě se tato stálezelená dřevina těší velké úctě, a to zejména v Řecku. V řečtině se rostlina nazývá δάφνη (dáphnē). Podle řecké mytologie se bůh Apollón zamiloval do horské nymfy Dafné a když se ji pokusil svést, prosila bohy o pomoc.

Ti místo ní ponechali Apollónovi jen vavřínový keř, z něhož si vyrobil věnce, aby utěšil svůj stesk. Některé verze dokonce tvrdí, že Dafné je tehdy přeměněna přímo v bujný vavřín.

V antickém Řecku se vavřínové věnce stávají symbolem vítězství, zvláště při pýthijských hrách – slavnostech na počest Apollóna, kdy se soutěží nejenom ve sportu, ale i v umění či tanci.

Věštkyně ve slavné věštírně v řeckých Delfách údajně dokonce žvýkají listy vavřínu z posvátného stromu, aby se dostaly do transu, během něhož pronášejí svá proroctví.

A ti, kteří od nich obdrží nadějnou věštbu, jsou korunováni vavřínovými věnci jako symbol Apollónovy přízně

Císařská rostlina

Symboliku vavřínu přebírá i římská kultura, která ho považuje za symbol vítězství. Je tehdy rovněž spojován s nesmrtelností, rituální očistou, prosperitou a zdravím.

Slovo laureát (člověk oceněný za svou vědeckou, kulturní nebo uměleckou činnost) pochází z latinského laureatus, tedy „ověnčený vavřínem“, odkazující na Laurus nobilis, botanický název vavřínu vznešeného.

Rostlina inspiruje i fráze „získat vavříny“ nebo „usnout na vavřínech“.

Římský přírodovědec, vojevůdce a filozof Plinius starší (?23/24-79) prohlásí, že „je zcela zřejmé, že vavříny protestují proti jejich zapalování na oltářích pro usmíření božstev svým hlasitým praskáním v ohni“ a nejsou tudíž určeny k podobnému zacházení, ale pouze a jedině k věcem mnohem vznešenějším.

Vavřín je úzce spojen s římskými císaři, počínaje Augustem (63 př. n. l. – 14 n. l.). Jeho manželka údajně získá božským zásahem větvičku vavřínu, která se stane základem císařského vavřínového háje.

Když háj krátce před vraždou císaře Nerona (37-68) zahyne, je to považováno za předzvěst blížícího se konce této císařské dynastie.

Kdo žije ve vavřínu?

Císař Tiberius (42 př. n. l. – 37 n. l.) přiřkne vavřínovému věnci ochrannou moc: nosí ho za bouřky, protože věří, že ho ochrání před úderem blesku.

Víra v ochrannou moc vavřínu je v antickém Římě rozšířená, protože jeho praskání v ohni vede k představě, že je obydlen nebeským ohnivým démonem, což ho činí odolným vůči ohni a blesku. V keltské tradici mohou vavřínové listy symbolizovat moudrost a ochranu.

Druidové je totiž používají v rituálech k navození klidu a komunikace s duchy. Na Blízkém východě se vavřín často snoubí s pohostinností a hojností. Ve starověké Číně je spojován s motivem Měsíce a nesmrtelnosti:

legenda vypráví o hrdinovi Chou I, jehož žena vzlétne na Měsíc, kde roste vavřínová rostlina. Tento strom je přísně střežený a nese mnohé magické vlastnosti, včetně nesmrtelnosti.

A v období renesance v Evropě symbolizují vavřínové listy nejen literární triumfy, ale i harmonii mezi uměním a přírodou.

Okrasa zahrad i poklad kuchyně

Vavřín vznešený se často pěstuje jako okrasná dřevina v oblastech se středomořským či oceánským podnebím, v chladnějších regionech pak jako pokojová nebo skleníková rostlina.

Je často používaný pro živé ploty a některé jeho varianty získaly ocenění britské Královské zahradnické společnosti. Kromě toho, že je nesmírně půvabný, je také velmi aromatický. Není divu, že jeho nejznámější použití je dnes zejména v gastronomii.

Sušené listy, známé jako bobkový list, jsou už po staletí základem středomořské kuchyně, ale v současnosti je toto koření oblíbené po celém světě.

Pokrmům dodává specifickou zemitou chuť, připomínající prý směs borovice, hřebíčku, levandule a eukalyptu, jiní gastronomičtí specialisté se spokojí s přirovnáním k oreganu a tymiánu.

Bobkový list je ideální pro dušená, vařená i pečená masa – neobejde se bez něj ani pravá česká svíčková – a také pro omáčky, polévky nebo třeba zeleninu.

Měl by být v kontaktu s potravinou co nejdéle, takže je vhodný pro pokrmy s dlouhou dobou vaření anebo k přípravě nálevů pro zavařování či nakládání potravin.

Kde bobkový list pomáhá?

V bylinné medicíně se doporučuje užívat odvar z bobkového listu ke zmírnění žaludečních nevolností a dalších trávicích obtíží. Může také pomoci při nachlazení, zmírňuje tlak v dutinách a uvolňuje ucpaný nos.

Obklad z odvaru prý tiší podráždění pokožky po kontaktu s kopřivou. V minulosti se používal na mastnou pleť a akné, i na ošetření ran. Studie naznačují, že může pomáhat snižovat hladinu cukru v krvi.

Esenciální olej je ceněný při masážích nebo aromaterapii pro uvolnění stresu. Starodávnou praxí je také pálení bobkového listu, protože se věří, že kouř může pomoci snížit stres, což potvrzuje moderní výzkum.

Bobkový list je zdrojem provitamínu A, vitamínu C i některých vitamínů skupiny B, dále řady minerálů i stopových prvků. Obsahuje také antioxidanty jako polyfenoly a esenciální oleje.

Víte, že…

… bobkový list není jen vavřín?

Přestože se liší chutí a vůní, listy mají podobný vzhled. Mezi nejznámější patří:

Indický bobkový list (Cinnamomum tamala) – oblíbený v indické a asijské kuchyni, má sladší a kořenitější aroma, připomíná skořici.

Kalifornský bobkový list (Umbellularia californica ) – pochází ze Severní Ameriky, vyniká výraznou, mentolovou chutí.

Mexický bobkový list (Litsea glaucescens) – používaný ve středoamerické kuchyni, jeho chuť připomíná citrusy.