„Ještě kousek doleva, ať je pořádně vidět katedrálu,“ mávne rukou muž s mobilem v ruce. Rodinka se poslušně posune. Najednou se ozve srdceryvný pláč. „Já tam nepůjdu! Já se toho bojím!“ ukáže uslzený chlapeček nad sebe. Na zdi svatostánku na něj cení zuby podivná příšera…

Když se podíváte na gotickou katedrálu, pravděpodobně vás jako první zaujmou věže, vitráže… A také podivné bytosti visící na zdech. Mají tesáky, rohy, křídla nebo vyplazené jazyky. Nepůsobí zrovna přívětivě – a to je přesně jejich účel. Jsou to chrliče, chránící stavby před deštěm, ale také před démony!

K čemu jsou ty obludy?!

Z technického pohledu je chrlič praktická věc. Slouží k odvádění dešťové vody ze střech tak, aby nestékala po zdech a neničila omítky a zdivo.

A protože středověké stavby často neměly klasické okapy, voda musela někam odtéct a tak se vedla ven ústy sochy, která ji „plivala“ pryč. Ale funkce chrličů tehdy není jen praktická.

Jejich vzhled – děsivý, groteskní, někdy až směšný – má kromě ochrany stavby také za úkol připomínat návštěvníkům chrámu, že zlo číhá venku. Právě tam je totiž chaos a hřích, zatímco uvnitř svatostánku najdou spásu a klid.

Ale ne všichni tehdy mají na tyto prapodivné obludy stejný názor. Středověký teolog, mnich a mystik Bernard z Clairvaux (1090-1153) ostře vystupuje proti chrličům. „Co dělají tyto fantastické příšery v klášteře před očima bratrů, když čtou?

Jaký je význam těchto nečistých opic, těchto divochů a monster? K jakému účelu jsou zde umístěni tito tvorové, napůl zvíře, napůl člověk, nebo tito skvrnití tygři?

Pokud se nebudeme červenat za takové absurdity, měli bychom alespoň litovat toho, kolik jsme za ně utratili,“ horlí tento pozdější světec v době jejich největší popularity.

Středověk: zlatá éra kamenných příšer

Ačkoliv si chrliče spojujeme hlavně s gotikou, jejich kořeny sahají mnohem dál. Už starověké civilizace zdobily své stavby podobnými ochranitelskými sochami.

Egypťané mají sfingy, Asyřané pro změnu lamassu, což je bytost s tělem býka, křídly orla a lidskou hlavou. V antickém Řecku se voda z chrámů odvádí pomocí chrličů ve tvaru lvích hlav. Jsou to symboly síly. A sdílejí s pozdějšími chrliči klíčový prvek:

mají chránit, a to fyzicky i duchovně. Pozdější gotika miluje výšku, světlo a dramatičnost. A tak se na fasádách katedrál objevují desítky i stovky chrličů a žádný není zcela stejný. V křesťanské symbolice mají v té době několik významů.

Jednak varují před hříchem, takže jejich zjev má vyvolat bázeň, strach i respekt. Zároveň mají za úkol odhánět zlé duchy. K této symbolice se váže řada legend, ale jedna z nejznámějších a nejvýznamnějších pochází z Francie. Odhaluje rovněž původ pojmenování chrličů.

Monstrum z Rouenu

Pověst vypráví, že v 7. století sužuje okolí města Rouen strašlivá dračí příšera zvaná Gargouille. Má podobu tvora s dlouhým krkem, netopýřími křídly a schopností chrlit oheň. Nemá spadeno jen na lidi, zajímají ji i zvířata a s oblibou ničí lodě.

Místní obyvatelé jsou zoufalí a nikdo se neodváží s nestvůrou bojovat, dokud se neobjeví svatý Roman, tehdy ještě „pouhý“ biskup z Rouenu.

Podle legendy se mu příšeru podaří zkrotit díky modlitbě a znamení kříže a s pomocí odsouzeného vězně, který už nemá co ztratit, ji odvede do města. Tam je příšera upálena, avšak její hlava a krk, odolné díky ohni, který sama chrlila, nejdou spálit.

Tyto části jsou proto vystaveny na zdech nového kostela jako ochrana proti zlým silám a na památku vítězství.

Právě podle této legendy vznikla tradice chrličů na gotických stavbách a také zvyk, že arcibiskup Rouenu mohl jednou ročně omilostnit odsouzence při slavnosti svatého Romana. V některých jazycích je výraz pro chrlič odvozen z jména dračího monstra: například ve francouzštině je to gargouille, v angličtině gargoyle.

Bestiář z kamene

Jedny z vůbec nejstarších dochovaných chrličů jsou na katedrále ve francouzském Laonu, postavené na přelomu dvanáctého a třináctého století. Postupem času se podoba chrličů vyvíjí. Nejde jen o mytické tvory nebo zvířecí kombinace, objevují se i postavy lidí.

Proč jsou chrliče tak rozmanité? Protože každý stavitel, každý sochař a každá oblast přidává něco svého. Zvířecí motivy se hodně odvíjely od místní symboliky – v Anglii byli oblíbení gryfové, ve Francii draci, v Itálii satyrové. A lidské tváře?

Často šlo o karikatury, zpodobňující církevní kritiky, místní rázovité figurky nebo dokonce samotné stavitele katedrály. V některých případech se jednalo o určitou formu žertu.

Středověk totiž rozhodně nebyl bez smyslu pro humor, jen byl trochu jiného rázu než ten současný. Ale ne vše, co dnes nazýváme chrliče, skutečně odvádělo vodu. I když většinu těchto prvků často zahrnujeme do jedné skupiny, mnohé sloužily jen jako ozdoba.

Zapomeňte na gotiku!

Chrliče však nenacházíme jen na církevních stavbách, ale všude tam, kde se mísí voda, kámen a fantazie. K nejznámějším patřily od rekonstrukce v 19. století ty z katedrály Notre-Dame v Paříži. V Anglii stojí za zmínku chrliče z Westminsterského opatství.

A překvapivě rozsáhlou sbírku jich má americký Pittsburgh. Samozřejmě ne ze středověku, ale z 19. a 20. století, kdy se město rozrostlo o univerzity a muzea v neogotickém stylu.

Také v Česku máme výjimečné kousky, například na pražské katedrále svatého Víta nebo v Kutné Hoře na chrámu svaté Barbory. Rovněž v současné moderní architektuře se objevují prvky inspirované dávnými chrliči, aniž by odváděly vodu.

Mají však podobnou funkci jako jejich dávní předchůdci: zaujmout, udělat dojem a dát pocit ochrany. Mohou mít podobu skřítků, elfů, zvířat anebo jsou to karikatury lidských obličejů.

Přísná gotika je pryč, a tak tito potomci starobylých chrličů už neděsí, ale vzbuzují úsměv.