Dobrodružné romány často inspirují, ale jen málokdy se jejich příběhy stávají skutečností. Představte si ale, že by skupina chlapců skutečně ztroskotala na opuštěném ostrově, daleko od civilizace. Přesně to se stalo před šedesáti lety šesti mladíkům z Tongy.

Jejich neuvěřitelný příběh o přežití, odvaze a kamarádství, plný útrap i triumfů, vám ukáže, že lidská vůle je silnější než nepřízeň osudu.

Přežití v divočině

Skutečné Dva roky prázdnin: Z příběhu chlapců, kteří přežili na opuštěném ostrově, mrazí

Kdo zná dobrodružný román Dva roky prázdnin od Julese Verna, ve kterém skupina chlapců ztroskotá na pustém ostrově, jistě se zamýšlel nad tím, jak by takový příběh vypadal ve skutečnosti.

Historie ale takový případ zná. Před 60 lety skončila na opuštěném ostrově šestice chlapců ze souostroví Tonga. Jak to dopadlo?

Je září roku 1966 a australský rybář Peter Warner se vrací domů. Rozhodne se vzít to oklikou, aby se podíval po dalších lovištích.

Když se přiblíží k odlehlému sopečnému ostrůvku ‚Ata, při pohledu dalekohledem ho překvapí, že na břehu vidí stopy ohně. Je to zvláštní, protože v této oblasti požáry samy od sebe nevznikají.

Ostrov je neobydlený a nemá dobrou pověst – před stoletím odsud všechny místní obyvatele unesli otrokáři. Potom ale Warner spatří nahou postavu s dlouhými vlasy. Ta okamžitě skáče do vody a plave k lodi. Krátce poté se objeví několik dalších.

Všichni něco volají. Když připlave první, velmi mladý muž, posádka se ho bojí a ani nespouští žebřík. Chlapec ale promluví anglicky. „Jmenuju se Stephen. Je nás tady šest a jsme tu už asi patnáct měsíců.“

Útěk z internátu

Příběh začal o více než rok dříve a o 160 kilometrů severněji, na ostrově Tongatapu. Skupina šesti chlapců ve věku od třinácti do šestnácti let tam tehdy chodila na přísný katolický internát v hlavním městě.

Hrozně se nudili, a tak se Mano, Sione, Stephen, Kolo, David a Luke rozhodli utéct. Jak jinak než přes moře. Od místního rybáře, kterého neměli rádi, si bez ptaní vypůjčili plachetnici, a vypluli – cílem bylo Fidži nebo možná Nový Zéland.

Pustit se na oceán nebylo tak šílené, jak by to mohlo znít vnitrozemským Evropanům – lidé z Tongy jsou s mořem sžití a plavit se na lodích se většina učí už odmala. Vyrazit na 700 km vzdálené Fidži ovšem už celkem ambiciózní bylo.

Zvlášť proto, že mladí námořníci neměli mapu ani kompas. Mysleli si, že to zvládnou s dvěma pytli banánů, několika kokosy a vařičem.

Týden o hladu

Zábava to přestala být už během noci. Přišla bouře, potrhala plachty a urvala kormidlo. Posádka zůstala kdesi uprostřed oceánu s neovladatelnou lodí. Strávili v ní nakonec déle než týden.

Zásoby jim rychle došly a po zbytek času se mladíci snažili lovit ryby a do skořápek od kokosů chytat dešťovou vodu. Po osmi dnech se konečně objevila naděje – proudy je nesly k jakémusi ostrovu. Když se přiblížili ke skalnatým útesům, byla už tma.

Na břeh museli vysílení chlapci doplavat. Loď se jim zachránit nepovedlo – roztříštila se o skaliska. Všichni ale byli naživu.

Kam se hrabe Robinson

Chlapci na kamenitém pobřeží našli ptačí hnízda a vybrali je. Syrová vejce a ptačí krev jim pomohly se zmátořit. Když sebrali trochu sil, zjistili, že po útesech se dá vystoupat na plochý, zalesněný vrch ostrova.

Tam také našli zbytky jakéhosi starého sídliště. Šlo o trosky vesnice Kolomaile, kterou před lety vyplundrovali otrokáři. Skupina tam našla hliněné nádoby, mačetu, a hlavně zdivočelé slepice, které jí pak zajistily obživu.

Chlapci prokázali šikovnost, kterou by jim záviděli leckteří zálesáci. Z vykotlaných stromů si vytvořili nádrže na dešťovou vodu, postavili si přístřešek a po čase se jim podařilo také rozdělat oheň.

Ten pak dlouhé měsíce hlídali – nejen proto, aby na něm mohli péct maso, ale také jím chtěli dávat signály případné lodi, která by po nich pátrala. Žádná se ale neobjevila a hoši se začali obávat, že na ostrově zůstanou navěky.

Zlomená noha srostla

Postupně vytvořili ohrádku na slepice a založili zeleninové záhony. Pravidelně se modlili, a časem začali také cvičit. Kolo dokonce vyrobil improvizovaný strunný nástroj. Jen funkční loď se jim postavit nepovedlo.

Sice na ně občas doléhala tíseň, stesk po domově i ponorková nemoc a stávalo se, že některý z nich odešel do lesa se vydýchat nebo trucovat, ale všechny konflikty nakonec dokázali vyřešit a celou dobu táhli za jeden provaz.

Stephen jednou spadl ze skály a zlomil si nohu, kamarádi mu ale pomohli do tábora. Zastali jeho díl práce a kurýrovali ho tradičními způsoby, které znali z domova. Za několik měsíců mohl zase běhat.

Na uvítanou do vězení

Když po dlouhých měsících chlapci spatřili loď, měli obrovskou radost. Rybáři byli nejdřív podezíraví. Když se dozvěděli, že hoši jsou z Tongy, testovali, jestli na fotce poznají svou královnu. Potom Warner zavolal vysílačkou do hlavního města.

Způsobilo to pozdvižení: rodiny už přestaly doufat, že jsou synové naživu. Na břehu na trosečníky už čekali šťastní příbuzní. A také policisté: nerudný soused chlapcům nezapomněl, že mu ukradli loď, a tak všichni hned skončili v base. Znovu zakročil Warner:

prodal australské televizi práva na zfilmování příběhu skupiny a částí získaných peněz je z vězení vyplatil. Po natočení filmu založil společnost na lovení humrů a hrdiny najal jako posádku na svou loď.

„Nebyli jsme tam rádi. Kdybyste nevěděli, kde jste a neviděli se s nikým z rodiny, myslím, že byste tam také nebyli rádi… Nebyli byste šťastní, dokud byste se nesetkali s rodinou.“ Mano Totau, z rozhovoru s novinářkou Kate Lyons

Příběh šesti chlapců z Tongy je dojemným svědectvím o síle přátelství, vynalézavosti a nezdolné vůli k přežití.

Jejich téměř biblické putování, které připomíná Verneův román, ukazuje, že i v těch nejbeznadějnějších situacích může lidská solidarita a odhodlání vést k zázraku.

Záchrana Petera Warnera a následné splacení dluhu svobody jen podtrhují výjimečnost tohoto příběhu. Je to připomínka, že i v odlehlých koutech světa se skrývají příběhy, které by neměly být zapomenuty.