Pomalu se zvedá od hospodského stolu a míří k sobě, do místa, kde to miluje nadevšechno. Do své roubenky ve vsi Slunečná…

Do Nového Boru je to odtud jen 5 km a do České Lípy 9. „Tak dobrou, Bróďo,“ loučí se místní. To je naposledy, co vidí fenomenálního herce Vlastimila Brodského (1920–2002) naživu. Toho večera mu nakonec není do zpěvu. Zdraví už tolik neslouží.

Mluví i o smrti, ale to dělává často. „Já bych se nezabil, na to se mám moc rád,“ nechá se slyšet kdysi. Jenže jak se ukáže, toto stanovisko přehodnotí. O konci jeho pobytu na chalupě s jezevčíkem Hugem se dozví celé Česko.

Dlouholetý člen hereckého souboru Divadla na Vinohradech tu 20. dubna 2002 spáchá sebevraždu…

Prázdné domy za hubičku

Ráj chalupářů. To je Slunečná. I když s historicky kontroverzními kořeny.

Prázdné domy jsou tu na prodej k rekreaci za směšné částky – ale jsou po odsunutých Němcích a později po minulým režimem násilně vystěhovaných vlastnících pozemků v rámci nechvalně proslulé kolektivizace. Chalupu si tu tehdy pořídí právě Brodského rodiče.

A také třeba rodiče bývalého generálního ředitele České televize a ministra kultury Jiřího Balvína (*1953). V 60. letech se do malebné vsi uchýlí i Vlastimil Brodský s Janou Brejchovou (*1940).

Šup lvíčku do skříně 

Děti ho milují jako rozhlasového skřítka Hajaju, když čte každý den pohádky na dobrou noc. Prosluje inteligentním černým humorem i úžasným herectvím, které si pamatujeme třeba z oscarových Ostře sledovaných vlaků (1966).

Jako vůbec jediný český herec se může pochlubit cenou z Berlínského mezinárodního filmového festivalu Zlatý medvěd –  a to za roli ve filmu Jakub lhář (1974).

A samozřejmě, ve sbírce nechybí ani Český lev, kterého získá roku 2002 za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli ve filmu Babí léto. To již natočí takřka zázrakem, lékaři nepředpokládají, že se ještě zvládne postavit před kameru.

Rok před natáčením totiž prodělá masivní mozkovou příhodu. Ceny si nepotřebuje vystavovat na piedestal. Na chalupě má velikou skříň – a tam si je pěkně ukládá.

Slunečná na věčnost

Stará se o chalupu i zahradu. Manuální práce tu má jako koníčka. A také na zahánění chmur. Celý život ho sužují úzkosti a naléhavá melancholie.

Když se ale jde se Stellou Zázvorkovou (1922–2005) podívat do nemocnice na kamaráda Miroslava Horníčka (1918–2003), návštěva jím hluboce otřese. Bezmoc ho děsí. Zřejmě i proto sáhne osudného dne, jen tři týdny poté, po pistoli.

Kolem plotu roubenky se brzy začnou hromadit květiny. Pohřben bude do společného hrobu s rodiči, jak jinak, než na Slunečné…