Je to typická anglická vesnička. Úzké silnice lemované živými ploty, červené cihlové domy. Mírně zvlněná krajina evokuje poklidný ráz zdejšího kraje. Políčka pečlivě obdělávaná, tak jako už stovky let, jsou místy čerstvě zoraná, jinde dozrává obilí.

Pokud by si někdo chtěl představit klasický anglický venkov, tohle místo je naprosto dokonalé.

Terry Herbert (*1955) nemá v důchodu moc co dělat a tak hledá koníček, který by ho mohl bavit. V garážovém výprodeji jednoho dne objeví starý detektor kovů za dvě a půl libry.

Přístroj koupí a následně si zaplatí i členství v klubu hledačů Bloxwich Research & Metal Detector Club. Párkrát vyrazí na pole, moc si nevěří, ale je aspoň na čerstvém vzduchu.

Podle pravidel se musí domluvit s majitelem půdy, aby mohl hledat, a tak zaklepe na dveře majitele jednoho z políček v blízkosti vesnice Hammerwich.

Píp, píp

Fred Johnson (*1944) je už otrávený, jak mu pořád hledači buší na dveře a prosí, aby mohli hledat na jeho poli. Toho dne mu dojde trpělivost a neodbytnému důchodci nakonec svolení dá. „Ztratil jsem na poli hasák,“ řekne Terrymu.

„Tak když ho najdete, bude to prima.“ Kdo ví, jestli ho ztratil, nebo hledače pokladů tahá za nos. Herbert je spokojený. „Tyhle procházky budou prima,“ myslí si a užívá si krásného letního dne, když jeho stroj zapípá.

Možná to bude ten ztracený hasák, probleskne mu hlavou, když se shýbá k nedávno zorané zemi. Jaké je jeho překvapení, když ze země vyhrabe zlatý a krásně zdobený úlomek.

Opravdu velký poklad

Pátého července večer zaklepe na dveře Freda Johnsona znova. „Našel jste ten hasák?“ dobírá si ho stařec.

„To ne, jenom anglosaský poklad.“ Herbert zkoumá nejbližší okolí nálezu pět dalších dní, a když počet zlatých kousků dosáhne více než dvou stovek, rozhodne se, že raději zavolá úřady. „Ale jo, klidně kopejte,“ dá jim Fred svolení.

Ještě aby ne, protože podle platných zákonů má nárok na nálezné jak hledač, tak ten, na jehož půdě je poklad nalezen. Výkopové práce trvají dva měsíce a teprve když je vše vytěženo, je o nálezu informována veřejnost. Je to obří senzace.

Kde se vzal?

„Nález obsahuje přes čtyři a půl tisíce předmětů a kovových úlomků v celkovém objemu pět kilogramů zlata, jeden a půl kilogramu stříbra a tři a půl tisíce smaltovaných rubínů,“ stojí ve výsledné zprávě.

Tenhle úctyhodný výčet, který ze staffordshirského pokladu dělá vůbec největší nalezený poklad z anglosaského období. A ještě větší cenu má dotek historie a drobná řemeslná práce.

Poklad je datován do sedmého nebo osmého století našeho letopočtu, do doby takzvaných sedmi anglosaských království, kterými jsou Wessex, Sussex, Northumbrie, Mercie, Essex, Východní Anglie a Kent. Na konci osmého století tuto éru ukončí nájezdy Vikingů.

Válečná kořist

Vzhledem k předmětům se předpokládá, že jde o válečnou kořist, pečlivě uschovanou. Nevíme, zda šlo o lupiče nebo královy muže, oblast je v daném období víceméně pustá a proto ideální k uschování tak cenného pokladu.

Ale majitelům štěstí nepřinese, protože se pro něj už nevrátí. „Ale určitě jde o válečnou kořist,“ prohlašují archeologové. „Poklad totiž obsahuje řadu zlatých ozdob, které jsou odděleny od zbraní a zbrojí.

Například velké množství zdobených hlavic meče nebo jílců tomu více než nasvědčuje.“ Dohromady je zdobených jílců kolem dvou stovek – to už je malá armáda.

Hlas z minulosti

Nález také dává do nového kontextu nádhernou starodávnou legendu o Beowulfovi. Tam se třeba ve druhé části legendy píše:

„Jeden válečník svlékl druhého, uloupili Ongentheowův železný plášť, jeho tvrdý jílec meče, také jeho helmu, a odnesl to králi Hygelacovi; ten přijal cenu, spravedlivě slíbil, že odměna přijde, a dodržel slovo.

Nechali Zemi urovnat ten poklad předků, zlato pod štěrkem, zmizelo ze země, pro muže teď k ničemu, jako kdy předtím.“ A tenhle popis přesně odpovídá i nálezu samotnému.

Stejně jako zlatem zdobená zbroj válečníků se ve světle nálezu staffordshirského pokladu ukazuje jako blízká pravdě a nikoliv jen básnický obrat.

Pokud se autor Beowulfa nemýlil v těchto věcech, ukazuje nám text možná mnohem více z dějin, než do té doby odborníci hádali.

Opravdu velké peníze

Podle platných zákonů je nakonec poklad oceněn, aby nálezcům mohla být vyplacena odměna. Ta cena vyrazí dech. „Odhadujeme, že nález má cenu tři miliony dvě stě osmdesát tisíc liber,“ prohlásí experti.

V přepočtu to je asi sto milionů korun – půlka pro Herberta, půlka pro Johnsona. „Je to jako vyhrát v loterii,“ raduje se nálezce. „Chce všechny peníze jenom pro sebe,“ prohlašuje majitel půdy.

Kde je pravda se nedozvíme, nepřátelství obou mužů trvá i nadále. Ještě deset let poté se v britském bulváru objevují zprávy o jejich nesmiřitelné nenávisti.