Žárlivost je emoce, kterou většina z nás zažije v průběhu života. Jak vzniká, co ji způsobuje a proč může být nebezpečná? Podívejme se na základní charakteristiky a příčiny této složité emoce.
Známe to už od nejútlejšího věku. Ten pocit, kdy si někdo jiný bere něco, co považujeme za naše nebo co je pro nás nějakým způsobem důležité. Podle výzkumů trpí alespoň malou žárlivostí až 80 procent žen a mužů bez ohledu na věk či společenské postavení. Co to ale vlastně ta žárlivost přesně je a jak vzniká?
Pokud prohledáme slovníky a chytré knihy, narazíme na různé definice žárlivosti. V principu ji lze chápat jako stav mysli charakterizovaný ulpíváním na nějaké konkrétní osobě a současně zvýšenou obavou o její ztrátu.
Tato obava se pak projevuje směsí různých emocí, ve kterých nechybí hněv, smutek, pocit méněcennosti, úzkost nebo třeba deprese. Zní to moc složitě? Někteří autoři vše zjednodušují a tvrdí, že žárlivost je prostě strach ze ztráty lásky.
Odborné publikace uvádějí, že žárlivost patří také mezi nejčastější důvody, proč lidé míří do poraden, k terapeutům nebo proč propadají psychickým potížím, a to už po tisíciletí. Žárlivost patří vedle lásky k oblíbeným motivům uměleckých děl.
Hraje svou roli v těch nejstarších legendách, v písemných pramenech ze středověku, divadelních hrách, písních, knihách i filmech.
Zajímavost: Slovo žárlivost pochází z francouzského slova jalousie. Ano má tedy podobný základ jako označení pro stínící systém na oknech.
Důvod je prostý – francouzské označení žárlivosti totiž vychází z výrazu pro orientální mřížky, které sloužily ke střežení soukromí žen v harémech.
Výzkum je na začátku. Neexistuje samozřejmě pouze jediný druh žárlivosti. Mezi příklady žárlivosti obvykle nechybí samozřejmě ta partnerská, častá je ale i žárlivost alkoholická, sourozenecká, dětská nebo situační.
Tím ale jednotnost mezi badateli pomalu končí. Výzkum žárlivosti je totiž stále v začátcích a není ani ustanovená jednoznačná terminologie. Podle některých vědců jde o druh chování, jiní to považují spíše za soubor emocí.
Není navíc ani jasně určená pevná hranice, kdy ještě je žárlivost něco normálního, a kdy už jde o patologický nezdravý vztah, který je vhodné nějakým způsobem řešit.
V každém případě jde ale o něco negativního, co se zpravidla obrací nejen proti partnerovi, ale i vůči třetí osobě, ať už fiktivní nebo skutečně existující. Ta se pro žárlivce stává hrozbou či dokonce potenciálním nepřítelem.
Ačkoliv zkoumání žárlivosti je stále spíše na začátku, některé věci už víme. Díky pokroku v přírodních vědách už jsme například schopni říci, co se vlastně děje v těle, když žárlíme. A jak už to tak u emocí bývá, i v tomto roli hrají hlavní roli hormony.
Možná trochu překvapivě je to však především hormon oxytocin. Překvapení je to z toho důvodu, že oxytocin bývá zpravidla považován za hormon lásky – vyvolává totiž pocity zamilovanosti a sounáležitosti.
Před časem nicméně přišli izraelští psychologové s výzkumem, který naznačuje, že láska a nenávist k sobě opravdu mají velmi blízko. Oxytocin je totiž podle všeho tak trochu chameleonský hormon, který se s oblibou přizpůsobí situaci, ve které se člověk nachází.
„Předpokládáme, že tento hormon je nositelem všech sociální citů, když je tedy asociace určité osoby pozitivní, oxytocin pak umocňuje prospolečenské chování, ale když je ta asociace negativní, pak oxytocin umocní tento negativní cit,“ vysvětluje doktorka Simone Shamayová-Tsooryová z univerzity v izraelské Haifě.
A není jediná. Zmíněné účinky oxytocinu potvrzují i další výzkumy. Třeba vědci z Birminghamské univerzity v Anglii dokonce přišli s experimentem: Jeho účastníci hráli hru, přičemž polovina dostala placebo a polovina oxytocin.
Ukázalo se, že ta s oxytocinem výrazně více prožívala pocity radosti a sounáležitosti při úspěchu stejně jako pocity závisti a žárlivosti při neúspěchu.
Žárlivost je složitá emoce, která může mít různé příčiny a projevy. Je důležité ji rozpoznat a porozumět jejím mechanismům, abychom mohli zabránit jejímu nezdravému vlivu na naše vztahy a život.
