Při vykopávkách v Pompejích byly objeveny mj. nápis dřevěným uhlem „Skvěle jsem se najedl“, obsahující datum 17. října 79, dále mince, která nemohla být vyražena před zářím téhož roku, a rovněž i sortiment místních obchodů.

Pozůstatky ovoce a zeleniny odpovídaly spíše říjnové než srpnové nabídce, neboť letní ovoce bylo k dostání už jen sušené.

Ke koupi byly nabízeny i kaštany, které nedozrávají dříve něž v polovině září. Nalezeny byly i amfory s vínem, již zapečetěné a připravené k distribuci, což také nelze očekávat dříve něž koncem října.

A i lidé pohřbení v popelu měli na sobě spíše teplejší oděvy, a ne lehké letní oblečení.

Mrak velikosti pinie

A jak tedy zkáza Pompejí probíhala? Podle vědců došlo k první časné explozi už 24. října 79 ráno, déšť popela a pemzy při něm pršel na Pompeje, ale ne na Herculaneum, které bylo proti větru.

Z Misena, kde se tou dobou nacházel Plinius mladší, zřejmě nebyl tento výbuch vidět. Ve 13 hodin toho dne pak došlo k hlavnímu výbuchu, následovanému deštěm pemzy, který trval asi 18 hodin. Plinius mladší mrak sahající do výše 32 kilometrů popisuje takto:

„Při pohledu z dálky nebylo dobře možné rozeznat, z které hory stoupá mrak, jehož vzhled a tvar by ze všech stromů nejspíše odpovídal pinii.“

Statečný zachránce nepřijel včas

Jeho strýc Plinius starší (23–79) chtěl jet úkaz zkoumat a začal si chystat loď, když se k němu dostala zpráva od lidí žijících na úpatí Vesuvu, na jejichž domy dopadaly kameny, sopečný popel, pemza a zplodiny.

Místo na vědeckou výpravu se proto rozhodl vydat na záchrannou misi. Podle vědců se mu téměř podařilo zachránit asi 300 lidí, kteří už čekali i se svým majetkem sbaleným v kufrech na pláži u Herculanea, avšak nedorazil včas. Uvízl s lodí ve Strabiích, kde přečkal noc, poté však zemřel na zadušení.

Ničivá zkáza Herculanea

V noci nebo časně zrána se objevily pyroklastické proudy, které zničily vše, co jim stálo v cestě. Jako první zasáhly Herculaneum, vzdálené pouhých 5 km západně od Vesuvu, na které předtím dopadlo jen trochu popela.

Směs horkých plynů o teplotě až 500 °C se řítila na město rychlostí 160 km/ h a síla jejich zkázy byla ničivá. Lidská těla byla sežehnuta intenzivním žárem, a tak při vykopávkách byly objeveny jen jejich kostry.

Žhavé proudy vyplnily městské budovy zdola nahoru a zakonzervovaly je pod vrstvou vařícího bahna a sutě, vysokou 10 až 26 metrů, ovšem téměř bez poškození. Poté zničily proudy i město Oplontis.

Pompeje pohřbené pod popelem

Do Pompejí, jež se nacházejí 9 km jihovýchodně od Vesuvu, dorazily pyroklastické proudy až 18 hodin po výbuchu sopky. To poskytlo většině obyvatel města čas uniknout.

Zřejmě proto bylo následně v sutinách Pompejí nalezeno jen asi 1150 těl, i když ve městě tehdy žilo na 12 000 lidí.

Žhavý proud se na město valil rychlostí 300 km/h, ale cestou se stačil ochladit na asi 250 °C. Oběti tak byly vystaveny žáru, který je zabil, jejich těla ale nespálil. Vysoká teplota zasáhla jejich vnitřní tkáně, a tím jim způsobila křeče.

Po třídenním chrlení sopečného materiálu pohřbila sopka město pod pěti metry popela.

Záchrana se mění v rabování

Poté, co chrlení popela ustalo, vyslal císař Titus (39–81) dva bývalé konzuly, aby zorganizovali záchranné práce. Na ně vydal i značný obnos ze své pokladnice.

Vojenské jednotky, které dorazily na místo neštěstí, začaly prohledávat město a pátraly po přeživších. V místě se orientovaly podle vyčnívajících střech a zbytků zdí. O jejich přítomnost ve městě svědčí nápisy na zdech, objevené při pozdějších vykopávkách.

Zněly takto: „Tady jsme pronikli dovnitř“ či „Tady jich bylo padesát, stále leží, kde byli.“ Když se ukázalo, že ve městě nikdo nepřežil, obrátila se jejich pozornost k rabování.

Netušený objev

Pompeje, Herculaneum, Stranie, Oplontis a Boscoreale. Jména měst, která nalezla svoji zkázu pod vrstvami sopečného popela, kamení a bahna, upadla na šestnáct století v zapomnění.

Na ruiny Pompejí a Herculanea sice narazil roku 1599 italský architekt Domenico Fontana (1543–1607), když navrhoval nový tvar toku řeky Sarno, netušil však tehdy, co vlastně našel.

Herculaneum tak bylo skutečně objeveno až v roce 1738, když byly při kopání studny nalezeny zbytky starověkého římského divadla. Pozůstatky Pompejí spatřily světlo světa dokonce až roku 1748.

Přísně tajné královské rabování

Vykopávky v Herculaneu zahájil o rok později, formou hrubého rabování uměleckých děl, král Karel III. Španělský (1716–1788). Pracemi pověřil geodeta Rocca de Alcubierre (1702–1780), který se roku 1749 přesunul i do Pompejí.

Vše podléhalo přísnému utajení, zajímavé nálezy byly přesouvány do královy pokladnice, zbytek byl opět zavalen zeminou. Nálezy považoval španělský král za svůj majetek.

Později se k pracím na vykopávkách připojil i Švýcar Karl Jakob Weber (1712–1764), který si na rozdíl od Alcubbierreho uvědomoval skutečný význam tohoto archeologického výzkumu, pracoval systematicky, vedl si deníky a zajímal se o rozměry staveb.

Za zprávu o Herculaneu zaplatil životem

Během 22 let nashromáždil Karel III. ve svých rukou jednu z nejvýznamnějších archeologických sbírek světa.

To se ovšem nelíbilo německému historikovi Johannu Joachimovi Winckelmannovi (1717–1768), který tajně navštívil královu utajovanou galerii i erotickou síň, v níž shromažďoval díla z Herculanea a Pompejí, která neodpovídala tehdejší morálce.

Wincklemann proto roku 1762 sepsal dopis, v němž informoval veřejnost o objevení Herculanea včetně systematického popisu místa. Zároveň v něm obvinil královskou rodinu z rozkrádání nálezů.

Jeho zpráva se stala první archeologickou zprávou a dala vzniknout archeologii jako vědě. Za svoji troufalost byl Wincklemann potrestán – roku 1768 byl zavražděn.

Skutečný zachránce Pompejí

Systematické archeologické práce začaly v Pompejích probíhat až od roku 1863, a to pod vedením Giuseppa Fiorelliho (1823–1896).

Byl to ostatně právě on, kdo přišel s nápadem vyplnit dutiny ve ztuhlé lávě sádrou, a získat tak odlitky lidí v posledních okamžicích jejich života. Dosud odkrytá plocha představuje asi pětinu rozlohy původních Pompejí.

Vykopávky v Herculaneu komplikuje fakt, že se nad nimi rozkládá moderní město Ercolano, proto musejí být kopány výzkumné tunely, což zpomaluje práci archeologů.