V době, kdy si už naštěstí většina Evropy užívá více než sedmdesát let míru, zní skoro neuvěřitelně, že kdysi existovalo něco jako koncentrační, či dokonce vyhlazovací tábory. Přesto se na tuto tragickou kapitolu lidských dějin nesmí zapomínat.

Ani na lidi, kteří se odsud nevrátili, stejně jako na ty, kterým se podařilo přežít.

Nesmírně zajímavým osudem je ten rakouského psychiatra Viktora Emanuela Frankla (1905–1997). Tento výjimečný člověk měl i výjimečný život. Jako mnozí jiní, i on během války doplatil na svůj židovský původ.

Prošel třemi tábory, Terezínem, Osvětimí a Türkheimem.

Tvrdé zkušenosti mu zásadně ovlivnily pohled na život jako takový. Frankl v nelidských podmínkách tábora v Osvětimi ztratil své jméno, měl jen číslo 119104. Nebyl zde činný ani jako psycholog, ani jako lékař, neměl žádná privilegia. I jako obyčejný vězeň však dokázal najít cestu, která mu pomohla přežít.

Smrt, hlad, nervy napjaté k prasknutí, rezignace, ponižování, sebevraždy, to vše se pro Frankla i jeho spoluvězně stalo každodenní součástí života. Jeden ze spoluvězňů se ptal Frankla, proč lidé páchají sebevraždu. „Byla mi zima a měl jsem hlad.

I já jsem byl skleslý a podrážděný. Ale musel jsem se vzchopit a této jedinečné možnosti využít, neboť povzbuzení bylo teď nutnější než kdy jindy. Tak jsem začal, a začal jsem tím, že se každému nestrannému člověku musí budoucnost jevit neutěšeně.

Přesto jsem odhadl vyhlídku na přežití tak na pět procent. A lidem jsem to řekl! Neboť jsem jim též řekl, že se sám pro svou osobu nevzdávám naděje a nehodlám házet flintu do žita,“ odpověděl Frankl.

Smysl života. To byl ten moment, který dal Viktoru Franklovi sílu k přežití. V jeho případě to bylo upnutí se na svou ženu, na svou vědeckou práci a přemýšlení o rukopisu své knihy.

V neutěšených podmínkách osvětimského tábora tak pomalu vznikala nová psychoterapeutická metoda zvaná logoterapie.

Zatímco Sigmund Freud (1856–1939) se tázal po touze ke slasti a Alfred Adler (1870–1937) po touze moci, hraje ve Franklově logoterapii ústřední roli otázka po smyslu života.

Ve své rozpracované fázi logoterapie pomáhá lidem, kteří jsou frustrováni ze ztráty smyslu existence.

Za základní atributy lidského života považuje svobodu a odpovědnost vůči vlastnímu svědomí. O svobodě v Osvětimi nemohlo být ani řeči, přesto právě zde Frankl prováděl první pokusy s logoterapií.

Pomohl přežít i mnohým spoluvězňům, kteří v pekelných podmínkách víru ve smysl života již ztráceli.

Řada lidí si ve vyhlazovacích táborech ponechala alespoň vnitřní svobodu, i když i to bylo nesmírně složité.

„Každý den a každá hodina v lágru dávala tisíce příležitostí k vnitřnímu rozhodnutí, které bylo rozhodnutím pro, nebo proti propadnutí člověka těm okolním silám, které hrozily uloupit mu to nejvlastnější, jeho vnitřní svobodu, a svést ho k tomu, aby se zřekl své svobody a důstojnosti a stal se pouhým míčem na hraní, pouhým objektem vnějších podmínek a nechal se od nich proměnit v typického koncentráčníka,“ píše Frankl.

Kdo našel vůli ke smyslu, zvyšoval své šance na přežití i v nelidských podmínkách. Pozdější výzkumy, prováděné mezi propuštěnými americkými zajatci z dob vietnamské války tuto tezi potvrdily.

Kdo si plánoval a myslel na svůj budoucí život, nejen že spíše přežil, ale vracel se i v lepší psychické kondici. Nalezení smyslu svého života se však netýká pouze vypjatých situací, koneckonců i v naší době přibývá tzv. vyhořelých lidí. Nejen oni musejí znovu nalézt důvod proč vlastně žít…