Když se člověk noří bez přístroje do hlubin na jeden nádech, svět se zpomalí. A zatímco naše tělo spolupracuje a my ani netušíme jak, naše mysl může být protivníkem, který nás brzdí.
Freediving neboli volné potápění není jen výkonnostním sportem, kde jde o to vydržet co nejdéle pod vodou bez dechu. Ukazuje, jak mocná je naše mysl a jak mocní jsme my, když se s ní naučíme pracovat.
Vydržet na jeden nádech téměř dvanáct minut pod vodou, uplavat skoro 250 metrů. nebo se ponořit do více než dvou set metrů pod hladinu oceánu, to jsou výkony freediverů, kteří posunují naše představy o tom, čeho je schopno lidské tělo.
Freediving – volné potápění, tedy ponor bez dýchacího přístroje, pouze se vzduchem v plicích – ale není jen o výkonech. Je také o klidu, tichu, plynutí světem, který je jiný, než ten náš hlučný a uspěchaný. Aktuálně prožívá boom i ve své rekreační podobě.
Adrenalin? Ani náhodou!
Potápění na jedno nadechnutí patří mezi extrémní sporty. Společného však s nimi má jen málo.
Zatímco při jízdě na lyžích čerstvým prašanem vám adrenalin „stříká ušima“ a při bungee jumpingu se necháte „hecovat“ okolím, při ponoru do hloubky by vám ani jedno nepomohlo. Pomáhá naopak klid a uvolnění, které snižují spotřebu kyslíku.
K osobnímu rekordu nikomu nepomůže ani snaha o to překonat sám sebe. Jít přes svoji hranici totiž může pro apneistu – jak se freediveři také označují – znamenat blackout čili ztrátu vědomí.
Tajemstvím je dokonalá sebekontrola
A jsme u toho, v čem je freediving tak jedinečný. Dokonalá tělesná příprava nepomůže s myslí, na kterou je pod vodou každý sám. A skvělá sebekontrola horší fyzičku „neokecá“. Cílem je tedy rovnováha mezi výkonem tělesným a duševním.
Výkony výrazně ovlivňuje mysl a ta může omezovat nabízením naučených postupů jednání. Chce to maximální soustředění na bytí tady a teď, ve svém těle, a současně vnímání okolí.
Roztěkané hlavě pomáhají informace
Jak to při zádrži dechu funguje? První momenty jsou příjemné. Pak přichází pocit silného nutkání k nádechu. V tuhle chvíli se většina z nás začne cítit v ohrožení a chce to udělat. Základem je zůstat v klidu a důvěřovat. Zbývá ještě dost času a dost kyslíku.
Horší je to o chvíli později, kdy nastanou kontrakce bránice – ochranný mechanismus, kterým tělo říká: Chci nádech. Stahy zůstávají po celý zbytek ponoru.
Zároveň nastupují další chytré funkce organismu – omezuje se prokrvení periferních částí těla, krev putuje k životně důležitým orgánům, zhoršuje se motorika.
Tělo má skvělé obranné mechanismy
Ve chvíli, kdy hrozí, že o kyslík přijde i mozek, nastává poslední z obranných mechanismů těla – blackout, bezvědomí. Nyní se dostane do křeče hrtan. Člověk se nemůže nadechnout, a tak se neutopí. Tento stav může trvat až pět minut.
Poté mozek, jenž už nemá co ztratit, zavelí: Nádech.
Klid pod hladinou zařídila evoluce
Na tomhle všem je zajímavé, jak naše tělo skvěle spolupracuje. Vlastně ho nemusíme nic učit, učit se musíme ovládnout vlastní mysl a vnímat své pocity.
To, že se při zanoření pod hladinu zklidníme, je výsledkem vývojové adaptace z dob, kdy se celý život na Zemi odehrával výhradně pod vodou. Řeč je o potápěcím reflexu. Mají ho i novorozenci a kojenci.
Zhruba o čtvrtinu se zpomalí srdeční tep (u některých jedinců výjimečně až na neuvěřitelných 10 úderů za minutu). To nás zklidní. Ubude kyslíku v krevním oběhu a tělo s ním šetří. To dává smysl – pod vodou nemůžeme dýchat.
Krev organismus nasměruje z končetin do plic, mozku, sleziny a dalších životně důležitých orgánů. To pomáhá udržet si tělesnou teplotu i odolávat tlaku vody v hloubkách.
Tlak vody plíce nerozdrtí
Objem plic se v deseti metrech kvůli tlaku vody zmenší na polovinu, ve třiceti metrech na čtvrtinu. Ještě v 17. století lidstvo ale díky irskému přírodovědci Robertu Boyleovi věřilo, že zhruba ve 30 metrech tlak vody lidské plíce rozdrtí.
Historie přitom zaznamenala příběhy potápěčů z doby Římské i starší a v Japonsku po dva tisíce let lovily ze dna oceánu perly a mušle ženy moře – lovkyně perel, známé jako Ama.
Na jihovýchodě Asie žije dokonce kmen Bajau Laut, jehož příslušníci mají geneticky změněnou slezinu právě kvůli tomu, aby vydrželi dlouho bez dechu.
Rekordmani podvodního světa
Freediving klade na své vyznavače spoustu výzev a úkolů. Je to vlastně cesta na celý život. Kromě práce s dechem a ve vodě je užitečné udržovat fyzickou kondici, zdravě se stravovat a pracovat na sebeřízení a meditacích.
Rekordy v podvodním světě se měří na metry do dálky i do hloubky a na minuty. Potápět se do hloubky, či plavat vzdálenost na jeden nádech, lze s ploutvemi i bez. Zde nás zajímají metry. Výdrž v klidovém stavu měříme na minuty. Při ponorech jsou pak ještě kategorie nabízející různé možnosti zátěže.
Mít svého buddyho
Freediveři jsou trénovaní v tom, jak se chovat při ponorech bezpečně. Mají i propracovaný systém kontrolních signálů (například zvednutý ukazováček nebo jiný prst na vyzvání). Jedním ze zásadních bodů je mít svého buddyho – parťáka, se kterým jdou do vody.
Sleduje je očima, hlídá okolí a umí zasáhnout v případě potřeby. Aktuální hloubku ponoru musejí zvládnout oba dva. Manželka na lehátku u břehu to tedy rozhodně nebude.
Freediving je skoro pro všechny
Rekreační forma freedivingu je dostupná prakticky každému, samozřejmě jsou tu nějaká zdravotní omezení. Absolvovat některý z dostupných kurzů je žádoucí.
Kromě dechových technik se kurzisté učí vyrovnávat tlak ve středouší, dostanou spoustu odborných informací o fungování těla a mysli a učí se i základní pravidla bezpečnosti volného potápění a záchranu ve vodě.
Freediveing není jen koníčkem, je to životní cesta a je historicky nejstarším způsobem naplnění lidských snah o proniknutí pod vodní hladinu.
