Uprostřed maorské vesnice stojí dřevěný dům, který připomíná střechu. Zdobí ho mistrovská řezbařina zvaná marae. Právě před ním nervózně postává několik spoře oděných tetovaných mužů zahalených do hrubých lněných plášťů. Mezi nimi leží na nosítkách mrtvé tělo jednoho z nejlepších lovců.
„Napadl ho poukai,“ shodnou se, když zrakem přejedou hluboké krvavé rány. Poukai je gigantický mytický pták, tak velký, že loví nelétavé moa, dnes již vyhynulé ptáky dorůstající úctyhodné výšky 3,6 metru a vážící až 230 kg!
Není divu, že si poukai troufne i na člověka. O existenci ptáků moa není pochyb, v době, kdy Maorové osidlují Nový Zéland, jich žije ještě kolem 58 000. Ale mohl se nad jejich hlavami vznášet i temný stín poukaie?
Na ptačí stopě:
O tom, zda mohl poukai lovit i Maory, spolehlivé zprávy nemáme. Zato existuje podivuhodná shoda nad tím, jak legendy o gigantickém dravém ptáku převést do světla reality. Poukai je orel. A to ne jen tak ledajaký.
Tohoto vyhynulého ptáka popíše jako první německo-novozélandský přírodovědec Julius von Haast (1822–1887) – a tak se „zrodí“ Haastův orel, největší zástupce svého druhu vůbec. Mohl se pochlubit rozpětím křídel přes 2,6 metru a váhou 14 kilogramů!
Nevídanou velikostí se adaptoval na lov obřích moa. Jeho domovem je do doby vyhynutí někdy mezi 15. až 17. stoletím Jižní ostrov Nového Zélandu. Zda by zabil dospělého člověka je sporná otázka, na dítě by si ovšem klidně troufl.
