Jen málokterá hračka se dá považovat za roztomilejší a neškodnější, než jsou plyšoví medvídci. Ale než se stanou běžnou ozdobou dětských pokojíčků, musí si své místo na slunci tvrdě vydobýt.

Ozvou se dokonce hlasy, které je považují za nebezpečné pro zdravý vývoj dětí a důvod nižší porodnosti!

V obchodech si dnes můžeme vybírat ze široké škály barev, velikostí, tvarů i podob této oblíbené hračky. Klasičtí hnědí medvídci jsou tak považováni spíše za dotek minulých dob a nejčastěji se s nimi setkáme ve starožitnictvích, bazarech nebo sbírkách.

Šlechetný prezident

Tyto starosvětské figurky se svým vzezřením také mnohem více podobají živým medvědům. Je to proto, že jejich historie (aspoň na druhé straně Atlantského oceánu) svým způsobem začíná v americké divočině.

V listopadu roku 1902 se prezident Theodore Roosevelt (1858-1919) vypraví na lov a má jeden velký cíl: ulovit medvěda.

Traduje se, že poté, co první muž USA několik dní bloudí lesy, aniž by na toto zvíře narazil, jeho společníci se psy takřka uštvou medvěda a zraněné zvíře na pokraji sil přivážou ke stromu, aby si prezident mohl splnit přání.

Ten ale znechuceně odmítne zabít bezbranného medvěda sám. „Lovil jsem zvěř po celé Americe a jsem hrdý na to, že jsem lovec.

Ale nemohl bych na sebe být pyšný, kdybych zastřelil starého, unaveného, opotřebovaného medvěda, který je přivázaný ke stromu,“ řekne tehdy a nařídí, aby ho zkušení lovci šetrně utratili.

Říkejme mu Teddy…

Zpráva o Rooseveltově kroku se rychle rozšíří a objeví se i v médiích. Například deník Washington Post zachytí tuto scénu hned na několika ilustracích.

Redakční karikaturista Clifford K. Berryman (1869-1949) na jedné z nich namaluje prezidenta s drobným medvědem s vykulenýma očima a roztomilým, takřka dětským obličejem.

Majitel cukrárny v newyorském Brooklynu Morris Michtom (1869-1938) se inspiruje tímto obrázkem a požádá svou manželku Rose, aby podle něj ušila plyšovou verzi medvěda. Umístí figurku do výlohy a prakticky obratem ji prodá.

A tak jich jeho manželka vyrábí stále více a protože poptávka převyšuje množství, které je sama schopná ušít, pomáhá jí po nocích i sám Michtom. Ale ani to nestačí, takže už v roce 1903 zahájí vlastní tovární výrobu.

Podnikavý obchodník pojmenuje hračky Teddy Bear (medvídek Teddy) podle zdrobněliny prezidentova křestního jména, kterou však prý Roosevelt ve skutečnosti nesnášel.

Medvídci místo dětí

Zhruba v té samé době nezávisle na americkém trhu začne nabízet své vlastní medvídky rovněž německá společnost Steiff. Jejich rozkošná hračka se také stane senzací a dnes jsou výrobky této značky považovány za ikonické.

V zámoří Michtomova společnost vzkvétá a medvídci jsou stále větším trhákem. K jejich další slávě pomůže i to, že Theodore Roosevelt nasadí roztomilého jmenovce jako maskota ve své kampani za znovuzvolení do Bílého domu, kde také medvídka slavnostně vystaví.

To vede k tomu, že v roce 1906 se na Manhattanu v New Yorku v jediném obchodě prodá více než 60 000 kusů této hračky a brzy dokonce i společnost Steiff přijme americké jméno pro své medvídky. Ale ne všichni jsou tak nadšení.

Několik společenských komentátorů považuje plyšové medvídky za škodlivé: obávají se, že některé dívky by mohly upřednostňovat plyšová zvířátka před panenkami, což potlačí jejich mateřské pudy a nakonec to povede k bezdětným manželstvím.

Vzhůru do války!

V roce 1907 například reverend Michael G. Esper z amerického státu Michigan varuje věřící, že

„móda nahrazování starých dobrých panenek našeho dětství strašlivou obludností známou jako plyšový medvídek povede k poklesu porodnosti“ a celá záležitost rozvíří veřejné mínění.

Naštěstí ne všichni sdílejí podobnou paranoiu a přes různé plamenné projevy se medvídci stávají stále oblíbenější hračkou. Oproti USA se ale v Evropě podobné akce aktivistů nekonají.

Na obou kontinentech pomohou plyšoví medvídci nasytit rostoucí poptávku po zboží pro děti. A v následujících několika desetiletích se tyto hračky stanou zdrojem útěchy v nelehkých časech a to dokonce i pro ty, kteří mají dětství dávno za sebou.

Příkladem mohou být vojáci v obou světových válkách, kteří s sebou nosí v batozích vlastní „plyšáky“. A jejich popularita neklesá ani dnes. Více než sto let po jejich debutu si s nimi hrají děti a dospělí si dělají sbírky.

Vůbec největší kolekci plyšových medvídků na světě dala dohromady Istvánné Arnóczki (*1958) z Maďarska. Čítá 20 367 větších i menších kousků! Pro zajímavost: odborný výraz pro milovníky a sběratele medvídků je arktofil.

V knihách, písních i filmech

Medvídci si brzy najdou stabilní místo i v literatuře a popkultuře. K těm nejslavnějším patří Medvídek Pú.

Postava je inspirována plyšovou hračkou, kterou anglický spisovatel Alan Alexander Milne (1882-1956) koupí svému malému synkovi, a také živým medvědem, se kterým se setkají v londýnské zoo.

První příběh se objeví o Vánocích v roce 1925 v londýnském deníku Evening News a hned v následujícím roce vychází první kniha ze série o medvídkovi Pú a jeho přátelích.

Příběhy tohoto chlupáče a jeho zvířecí party okouzlí další generace čtenářů i filmařů.

A když v roce 1957 Elvis Presley (1935-1977) přijde s písní (Let Me Be Your) Teddy Bear, je z ní v USA hit, který se na prvních příčkách hitparád udrží 7 týdnů a zpěvák je zavalený tisíci plyšových medvídků od svých obdivovatelek.

Jen o rok později vychází ve Spojeném království dětská kniha Medvěd jménem Paddington, kde je hlavním hrdinou medvídek ve starém klobouku s otlučeným kufrem a nekonečnou láskou k sendvičům s marmeládou.

Stane se tak oblíbenou postavou, že plyšová hračka s podobou medvídka Paddingtona je vybrána jako úplně první předmět, který v roce 1994 Britové pošlou do Francie právě dokončeným tunelem pod Lamanšským průlivem.

A nedlouho před svou smrtí s ním natočí roztomilé video i britská královna Alžběta II. (1926-2022). Můžete se na něj podívat na tomto odkazu: https://www.youtube.com/watch?v=7UfiCa244XE

Víte, že…

… po potopení Titaniku v roce 1912 vyrobí firma Steiff sérii černých medvídků s rudýma očima k uctění památky obětí neštěstí? Figurky jsou dnes ceněnou sběratelskou raritou.