Prohraný boj o rakouské dědictví nedává v polovině 18. století císařovně Marii Terezii spát. Má silné spojence v podobě Francie, Saska, Švédska či Ruska a doufá ve změnu v poměru sil, která by její říši vrátila ztracená území.

To ovšem nechce dopustit její největší soupeř, pruský panovník dobře vidí nebezpečí, které silná habsburská koalice může brzy představovat, a tak se vrhá do útoku jako první.

Na konci srpna 1756 se jeho armáda o síle 66 000 mužů převalí přes Sasko, dobývá Drážďany a polovina jeho vojska pokračuje v tažení do Čech. Rakouské armádě nezbývá než vytáhnout do boje.

Obě armády se k sobě nezadržitelně blíží, aby se nedaleko Lovosic střetly v první významné bitvě takzvané sedmileté války.

Kolik je vlastně nepřátel?

Pruské třicetitisícové armádě velí osobně sám král Fridrich II. (1712–1786), v čele zhruba stejně početných habsburských vojů stojí polní maršál Maximilian Ulysses von Browne (1705–1757).

Prusové zaujímají postavení mezi vrchy Ovčín a Lovoš a 1. října 1756 brzy ráno, stále ještě v takřka neproniknutelné mlze, bitva propuká. Pruský král si je jist svou přesilou.

Domnívá se totiž, že Rakušané poslali převážnou část svých jednotek na pomoc obležené saské Pirně a nyní mu čelí pouze slabý protivník.

Král už nevěří ve vítězství

Jako první promlouvají děla z obou stran. Palba si vyžádá mnoho obětí včetně několika vysokých důstojníků, Po zhruba třech hodinách je čas vyslat do akce jízdní oddíly.

K tomuto kroku se jako první rozhodne Fridrich, ale rakouská artilerie neustává v ostřelování bojiště a pruská jízda je se svým výpadem neúspěšná. Fridrich proto vrhá všechny síly do útoku, který má být zničující.

Je veden proti vrchu Lovoš, na němž Rakušané zřídili svůj hlavní stan. Sám už ale příliš nevěří v úspěch, předává velení a odjíždí. „Tohle nejsou ti staří Rakušané,“ nechává se prý slyšet.

Boj se vede o každý dům

Jenže jeho muži jsou nečekaně úspěšní. Po prolomení habsburské linie se jim vzápětí otevírá cesta přímo k Lovosicím. Bitva se mění v pouliční šarvátky, v ulicích se dostávají ke slovu spíše bajonety než náboje. Bojuje se o každou ulici, o každý dům.

Na mnoha místech začíná město hořet. Rakušané ztrácejí iniciativu a začínají ustupovat. Nakonec se jejich obrana hroutí docela a ústup se mění v úprk. Naštěstí jim stačí překonat Labe a jsou v bezpečí.

Prusům totiž dochází munice a jsou tak vyčerpáni, že jim na pronásledování nezbývá dost sil.

Vítěz musí odejít

Historické záznamy uvádějí jednu zajímavost, na jaké nebýváme při popisu velkých bitev zvyklí. Ze Sulejovické obory a nedalekého vrchu Radobýl prý bitvu sledovalo mnoho diváků.

Možná vydrželi až do chvíle, kdy se král Fridrich, kterého přece jen dostihla zpráva o vítězství, triumfálně vrací do dobytého města. Otázkou je, zda je opravdu vítězem. Pokud považujeme ústup za prohru, pak je pruské vítězství jasné.

Počet ztrát na obou stranách ale takovému pohledu na bitvu příliš neodpovídá. Jak Prusové, tak Habsburkové přicházejí zhruba o stejný počet vojáků a armáda maršála von Browna není zničena. To si Prusové dobře uvědomují.

Mohou sice slavit malé vítězství, ale Čechy rozhodně nejsou pod jejich nadvládou. Fridrich, který původně hodlal se svou armádou přezimovat v Čechách, si nemůže být jist, že ho nepřítel kdykoli nenapadne, a raději se stahuje do Drážďan.

A tak je rakouská porážka vlastně vítězstvím – postup Prusů je zastaven a Habsburkové získávají cenné měsíce na doplnění zásob i čerstvých sil.