Zářivě červené světlo na semaforu vybledne. Tahle barva zabrzdila těžký náklaďák jen na chvilku. Už se znovu valí ulicí – jako tank, kterému každý raději uhne z cesty. Náhle změní směr a prudce najede na chodník. Zvuk motoru vstřebá výkřiky hrůzy. Za autem zůstávají mrtví i zranění.
Citových chlad, nevraživost a bití – tak bude své dětství popisovat nejznámější česká masová vražedkyně Olga Hepnarová. Na komunikaci s ostatními introvertní dívku neužije. Neexistuje kolektiv, do kterého by zapadla.
Její osobnost se utváří pod vlivem mizivé schopnosti sociální interakce a vzmáhajícího se pocitu křivdy. Všechno vygraduje v okamžiku, kdy naposledy usedne do kabiny nákladního automobilu. Jaká cesta k tomuto okamžiku vedla? A jak se bude odvíjet dál?
Léčebna jí nepomůže
Olga se narodí v červnu 1951 do pražské rodiny zubní lékařky a bankovního úředníka. S rodiči si příliš nerozumí, matka je podle jejích slov odtažitá a otec ji fyzicky trestá. Ačkoli s inteligencí u ní sudičky nešetřily, do školních lavic se netěší.
Spolužáci ji totiž zahrnují posměchem a ústrky. Na druhou stranu existují výpovědi, podle nichž ona sama šikanovala slabší děti. Ve 13 letech se ocitne v psychiatrické léčebně v Opařanech. Její problémy se tu paradoxně ještě prohloubí.
Vozem po schodech dolů!
„Pořád kolem ní bylo dusno,“ vrací se do minulosti Oldřich K., který Olgu zaměstná. To už má dívka v kapse výuční list, díky kterému může pracovat jako knihařka. Jenže nikde dlouho nevydrží.
Po čase to vypadá, že se našla za volantem automobilu. I když si mnoho mužů myslí, že příslušnice něžného pohlaví neumí pořádně řídit, v případě Hepnarové by svůj názor museli poupravit. Problém je, že tahle šoférka má trochu neklidnou nohu na plynu.
„Jednou jsme se ocitly v nějaké slepé ulici. Místo aby se oklikou vrátila, namířila si to přes park a pak po schodech dolů,“ vzpomíná jedna z inkasistek podniku Spoje, která k Olze usedla do vozu. A tak přijde další vyhazov.
Stěhuje se do chatky
Než by bydlela s rodiči, odstěhuje se dívka raději do chatky ve vesnici Oleško. U Slapské přehrady se jí zalíbí. Zdá se, že i v novém zaměstnání trochu zkrotla. Když brázdí silnice s kropicím vozem Pražských komunikací, vyvaruje se všech excesů.
Ve skutečnosti se ale topí v psychických problémech. Vztahy se ženami jí nevycházejí – svůj podíl na tom má její komplikovaná povaha. Kromě toho přijde zima a prostředí chatové oblasti jí už tolik idylické nepřijde. Ve svém skrovném příbytku se klepe zimou. Píše se rok 1972.
Vezměte si dovolenou!
Se skřípajícími zuby musí vyhlásit ústup. Svěsí útlá ramena a přesouvá se na ubytovnu podniku v pražských Malešicích. Zde se seznámí s Miroslavem D. Muž pochopí, že Olga po duševní stránce strádá.
Jenže obvodní lékař nemá pro její stav pochopení. „Jestli jste unavená, vezměte si dovolenou,“ utrousí. Pro Hepnarovou je to poslední rána. Chvíli si pohrává s myšlenkami na sebevraždu.
Nakonec ale pocit ublíženosti přeroste v chladnou nenávist vůči zbytku společnosti. Chce se pomstít celému světu. V červenci 1973 už ji kolegové v práci nepotkají.
Shodí do rokle autobus?
V hlavě drobné dívky s klátivou chůzí a rovně zastřiženou ofinou se honí několik smrtících plánů. Uvažuje například, že by jako řidička autobusu ukončila život co největšího množství cestujících.
„Mohla bych ho i s nimi shodit někam do rokle,“ uvede později ve výslechové místnosti. Nakonec se ale rozhodne jít cestou nejmenšího odporu. Hlavním bod její vražedné konspirace tvoří velké auto.
Jako cíl si představuje hodně frekventované místo pod kopcem, aby se mohla pořádně rozjet.
Svéhlavou mašinu zvládne
Mine víkend. Už v pondělí přešlapuje Olga v půjčovně náklaďáků. Zjistí ale, že žádný ze silných strojů nemají právě k dispozici. Musí se proto vrátit v úterý 10. července. Nevyspalá, s nervy napjatými k prasknutí, může konečně usednout do kabiny vozu.
I když se v sedačce takřka ztrácí a čelním oknem stěží vidí ven, umí si se svéhlavou mašinou Praga RN snadno poradit. Ještě předtím, než naplno spustí svou misi, zastaví u poštovní schránky.
Podělí se s ní o dopis pro pražské novináře, v němž dává průchod sžírající nenávisti a ukřivděnosti. „Odsuzuji vás k trestu smrti přejetím,“ zní svým způsobem legendární věta z tohoto listu, plného hněvu a rozhořčení.
Těžký náklaďák se vrací
Kolem 13:30 postává na tramvajové zastávce u Strossmayerova náměstí hlouček lidí. Náhle kolem projede tmavozelený náklaďák. Nikdo si ho příliš nevšímá. Netrvá to dlouho a ten samý vůz se objeví znovu. Vrací se.
Na krátký okamžik zastaví jeho cestu červené světlo na semaforu. Pak převodovka opět zaskřípe. Malá ruka zarputilé dívky zašermuje s řadicí pákou. Poprvé jí situace nepřišla optimální. Tentokrát už neuhne.
Potoky krve a šťávy z rybízu
Na zastávce čeká zhruba třicítka potenciálních cílů. To Olze stačí. Poté, co se dá želený kolos znovu do pohybu, otočí pomstychtivá šoférka volantem a vjede na chodník. Kola se valí místy určenými pouze pěším. Čelo vozu brutálně odmrští několik lidí.
Rudá krev se mísí se šťávou z rozmačkaného rybízu, který nesla jedna z obětí. Kosti se lámou, svaly se trhají. Neuvěřitelný masakr pokračuje. Chladný nárazník kosí další postavy jako figurky na šachovnici. Všichni jsou paralyzováni šokem.
„Zažil jsem války, nálety, ale něco tak nepochopitelného jsem prostě nikdy neviděl,“ popíše otřesný zážitek konsternovaný svědek.
Brzdy, nebo mikrospánek?
Konečně je po všem. Náklaďák narazí do sloupku a s hlasitým povzdechnutím se zastaví. Ke kabině se sbíhají kolemjdoucí i příslušníci Veřejné bezpečnosti.
Jeden z nich otevře dveře a se směsicí pocitů pohlédne na nevýraznou osobu, jejíž útlé nohy se dál houpou nad pedály. „Proboha ženská, co se stalo? Selhaly vám brzdy? Nebo jste usnula?“ chrlí ze sebe policista.
Malá bytost, ze které silný stroj udělal nezastavitelné vraždící monstrum, zakroutí hlavou. Ze rtů jí splynou slova neuhasínající zášti: „Je to moje odplata společnosti za to, jak se ke mně chovala.“ Ve finále sprovodí ze světa celkem osm obětí.
Co na to řeknou experti?
Kromě kriminalistů dostávají prostor také odborníci v bílých pláštích. Lékaři zjistí, že léky a alkohol nesehrály ve smrtící jízdě žádnou roli. Hepnarová sama neúnavně trvá na tom, že útok spáchala vědomě a úmyslně.
Její duševní rozpoložení zkoumají psychologové a psychiatři. Byla vůbec příčetná? Ona se mezitím usídlí ve vazební věznici. Miroslav, kterého poznala v malešické ubytovně, nad ní nezlomí hůl.
Dokonce se ji snaží podpořit dopisy, které adresuje na místo jejího prozatímního ubytování. Od drtivé většiny ostatních známých se podobného postoje dočká stěží.
K soudu jen se vstupenkou
Hlavní líčení se rozběhne na jaře 1974. Zájem veřejnosti je obrovský. Do jednací síně se nakonec dostanou jen ti, kteří si zavčas pořídí vstupenku. Obžalovaná rozhodně nesedí v koutě jako roztřesený uzlíček nervů. Chladně mluví o svých pohnutkách i záměrech.
Známky lítosti by u ní i ten největší zastánce hledal těžko. Takové chování se celkem pochopitelně ani trochu nezamlouvá jejímu obhájci Otakaru Topičovi. Dívka naprosto hatí jeho snahy uchránit ji před hrdelním ortelem. On přesto dělá, co může.
Označí ji za schizofreničku. Průlomu v kauze tím však nedosáhne.
Strach přijde až u „šibenice“
Olga ostatně o jeho pomoc nijak zvlášť nestojí. Podle mínění vyšetřovatelů to dokonce vypadá, že se na tlak oprátky na svém krku do určité míry těší. Když padne nekompromisní verdikt, bez váhání ho přijme.
Odvolání sice podá její matka, na finální trest to ale vliv mít nebude. Zatímco plynou další měsíce, odsouzenkyně čeká na výkon popravy. Zdá se, že na životě jí vůbec nezáleží. V březnu 1975 se ale všechno změní. Přijde totiž den D. Olga o tom neví.
Když ji muži v uniformách vedou „na šibenici“ v prostorách pankrácké věznice, maska netečnosti jí spadne. Údajně ječí, zmítá se, kouše a kope. Zápasí o každý další nádech. Jedná se však o předem prohraný boj.
