Koncert skupiny The Doors 1. března 1969 v Miami na Floridě. Jim Morrison při cestě sem zmešká dvě letadla a čekání na další si zpestřuje popíjením alkoholu. Když konečně opilý dorazí na pódium, začne se předvádět. Svléká si košili a publikum čeká, kam až tentokrát zajde…
„Oslovujeme ty samé lidské potřeby jako klasická tragédie nebo rané jižanské blues. Nahlížejte na to jako na spiritistickou seanci,“ sugestivně líčí americký zpěvák, textař a lídr rockové skupiny The Doors Jim Morrison (1943–1971).
Vysvětluje, proč po něm a jeho kapele lidé šílí. On sám už toho ale začíná mít dost…
Akrobat na jevišti
„Jim nenáviděl své pubertální fanoušky. Jediným důvodem, proč vystupoval, byla snaha zjistit, jak daleko dokáže publikum dotlačit. Sám sebe zřejmě viděl jako šamana uvolňujícího energii davu,“ píše britský publicista Peter K. Hogan (*1954).
„Pro rockový koncert neplatí žádná pravidla. Všechno je dovoleno,“ říká Jim. Sám jde příkladem. Na koncertech se vrhá po hlavě do davu, šplhá po oponě nebo chodí na okraji jeviště jako provazochodec. Publikum se sází, s čím tentokrát přijde.
Zpěváka to štve, chce, aby fanoušky zajímala hlavně jeho hudba, ne akrobatické kousky. Na koncertech se objevuje opilý nebo sjetý a často obojí dohromady. A podle toho se také chová.
Chodí zásadně na červenou
Permanentní výstřelky, to je Jimův život. Když se rozhodne pít, opije se tak, že by všichni ostatní spolehlivě skončili v nemocnici s otravou alkoholem.
Když mu na ulici někdo úplně neznámý nabídne nějakou tabletku, s klidem ji spolkne, aniž by se nějak zvlášť zajímal o to, co vlastně polyká. I za volantem se chová jako šílenec. Jakmile má přejít ulici, nečeká na zelenou. Přesně naopak.
Vyčká, dokud se na semaforu neobjeví červený panáček. Auta se rozjíždějí a do pohybu se dává i rocková hvězda. Pracuje snad na tom, aby sám sebe co nejrychleji zničil?
Zkoumám hranice reality
Nejde o sebedestrukci nebo o koketování se smrtí. Za vším je prostě jenom jeho touha po dobrodružství a zvědavost. „Řekněme prostě, že jsem zkoumal hranice reality. Byl jsem zvědavý, co se stane. O nic jiného nešlo:
jen zvědavost,“ prohlásí v roce 1969. Život si chce pořádně užít a na následky se neohlíží. „Chci se pobavit, než celej ten bordel tady vyletí do vzduchu,“ říká jednou jeho hlas z magnetofonového záznamu.
„Zajímá mě jakákoliv revolta, chaos a zvláště činnosti, které nemají smysl. Myslím, že představují cestu ke svobodě,“ zkouší, co kdo v jeho okolí vydrží. Každému se vysmívá: „Neustále se snažím, aby ve všem, co dělám, byl náznak ironie.“
Koncert promění v orgie
Skupina The Doors je v roce 1969 na vrcholu své slávy, ale Jim už má všeho plné zuby. Na koncert v Miami trvající hodinu a půl přijde 12 000 lidí. „Morrison zazpíval, navíc falešně, jen jedinou píseň.
Po zbytek vystoupení jen chrčel a hekal, svíjel se a gestikuloval stylem, který učinil z Elvise Presleyho přinejmenším presbyteriánského kazatele…,“ komentuje později událost americký publicista Larry Mahoney v novinách Miami Herald a pokračuje:
„vypadal, jako by hodlal masturbovat přímo před zraky publika, vykřikoval neslušnosti a obnažoval se.“
Tak co, viděli jste ho?
Jim je známý svými výstřelky a provokacemi během koncertů, ale tohle už je moc. Na koncert v Miami později vzpomíná i klávesista z The Doors Ray Manzarek (1939–2013). Podle něj Jim lidem tehdy řekl:
„Vy jste sem nepřišli poslouchat muziku, podívat se na dobrou r’n‘r kapelu, přišli jste kvůli něčemu, co jste ještě neviděli, kvůli něčemu většímu, co přesahuje vaše dosavadní zkušenosti. Tak co mám udělat?
Co kdybych vám ukázal svoje péro?“ Pak si prý sundal košili, tancoval a nechával ji sklouzávat až k rozkroku. Nakonec křičel: „Viděli jste ho, viděli jste ho?
Tady ho máte.“ Podle slov Paula M. Denhama, tehdejšího policejního velitele v Miami, mohl být odsouzen pro výtržnictví. Není to ostatně poprvé.
Nadává i fanouškům
Policejnímu zadržení za opilství, veřejné pohoršování a obscénní vystupování neujde Jim už několikrát předtím. Poprvé na Floridě roku 1963, později třeba roku 1967 v New Havenu nebo roku 1968 v Las Vegas.
Vypadá to ale, že incident v Miami znamená pro zpěváka předěl. „V Miami jsem se pokusil obrátit mýtus v absurditu, nějak ho zničit. Dělalo se mi z toho už nanic, tak jsem ukončil ten ,skvělý‘ večer.
Řekl jsem publiku, že jsou jen davový spolek pitomců a co tam vlastně hledají,“ komentuje Jim svoje chování. Rozčiluje ho, že muzika je lidem úplně fuk.
Zmizí na pustý ostrov?
K jeho životní jízdě ale samozřejmě patří i ženy. Heslo „sex, drogy a rock’n‘roll,“ naplní do písmene. Své životní lásce Pamele Coursonové (1946–1974) přezdívá „vesmírná družka“. Vystřídá sice spoustu milenek, ale vždy se nakonec vrátí k ní.
Podobný návrat proběhne i v roce 1971, kdy se Pamela znovu objeví po jeho boku. Zpěvák váhá, co vlastně bude dál. „Můžeme ještě nějakou dobu pokračovat, ale pak bychom – pro získání nové chuti tvořit – museli asi ze všeho vypadnout.
Možná na nějaký pustý ostrov a tam začít znovu,“ říká. Možná i proto se v roce 1971 uprostřed mixování desky L. A. Woman rozhodne odjet do Paříže.
Poslední společný večer
„Zdá se mi, že jde všechno dobře, tak co kdybyste to dodělali sami? Já s Pam zmizíme do Paříže, trochu to tam okouknout, co se děje,“ tahle slova jsou poslední, která od něj kluci z kapely The Doors uslyší. Živého už ho neuvidí.
Večer 2. července 1971 se jde Jim s Pamelou společně navečeřet a potom zamíří do kina na noční představení. Vrátí se zpátky domů, do Jimova pařížského bytu. Lehnout si jdou kolem půl třetí ráno. Uplyne sotva hodina, když Pamelu probudí divné zvuky.
Jim dýchá hlasitě a nepravidelně. Zatřese jím a probudí ho. „Zavolej doktora,“ prosí ho. Jenže Jim ji rázně odmítne. „Jdu se vykoupat,“ prohlásí a zavře se v koupelně.
Zvrací chumáče krve
O tom, co se dělo, Pamela později vypovídá na policii. „Když byl ve vaně, zavolal mě a řekl, že je mu zle a bude nejspíš zvracet,“ uvádí do protokolu. Pamela tedy bere do ruky oranžovou mísu a odnese mu ji. Jim se do ní vyzvrací.
„Myslím, že ve zbytcích jídla byla i krev. Vylila jsem zbytky a můj přítel začal znovu zvracet – tentokrát už jenom krev a vzápětí krevní sraženiny. Pokaždé jsem mísu vylila do výlevky v koupelně a pak ji umyla,“ líčí průběh událostí Pamela.
Poté se prý sice Jim cítil divně, ale prohlásil: „Není mi zle, nevolej doktora, cítím se líp. Je to pryč. Běž do postele!“ Jim ji ujistí, že až se vykoupe, přijde za ní. Pamela poslechne. Jimovi se vrací barva v obličeji. Pam hned po ulehnutí usíná.
Studená voda, úsměv na rtech
O několik hodin později se probouzí, když se ale podívá na lůžko vedle sebe, Jim tam neleží. Proto vyrazí do koupelny. Najde ho ve vaně. Voda už je studená. Z nosu mu teče krev a usmívá se. Pamela si nejdřív myslí, že si z ní dělá nějakou podivnou legraci.
Jenže když se jí nedaří Jima probrat, pochopí, že je v bezvědomí. Zavolá proto příteli Alanovi Ronayovi. Ten do bytu dorazí i se svojí přítelkyní Agnes Verdovou.
Soudní pitva se nekoná
Někdo z nich, Pamela či Ronay, pak vytočí pohotovost. Dorazí první pomoc, hasiči, policie. Lékař je tu už ale zbytečný. Morrisona prohlásí za mrtvého. Jako příčinu smrti uvede do oficiální zprávy srdeční kolaps.
Ovšem soudní lékař se neobtěžuje tělo prohlédnout a nedojde ani k nařízení soudní pitvy. Co se tehdy ráno přesně stalo? To už se dnes nikdo nedozví.
Smrt si vychutná
Navzdory svému šílenému životnímu stylu Morrison jednou prohlásí, že chce zemřít „tak ve 120, se smyslem pro humor a na pohodlné posteli.“ Určitě to myslí ironicky. Mnohem pravděpodobněji totiž zní jiné jeho prohlášení:
„Nechci zemřít ve spánku, stářím ani na předávkování… Chci cítit, jaké to je. Chci smrt ochutnat, cítit. Smrt se vám stane jenom jednou. Nerad bych to propásl.“ To k Morrisonovi sedí mnohem víc. Nejspíš se mu to v posledních minutách života skutečně povedlo.
Jak jeho smrt nastala, je dodnes hádankou. V té době na tom ale nebyl zdravotně nejlépe. Zničila ho kombinace drog a alkoholu. „Tělo, které po něm zbylo, nevypadalo dobře a o fyzické kondici si mohl na sklonku života nechat jenom zdát,“ tvrdí Hogan.
Špatným zprávám nevěří
Zprávy o Morrisonově smrti se rozletí do světa. Jenže podobné zvěsti se šířily už víckrát, a tak si manažer kapely Bill Siddons (*1948), toho času v americkém Los Angeles, s tím moc neláme hlavu.
Štve ho ale, že policie zprávu o Jimově smrti ani nepopře, ani nepotvrdí. Nakonec tedy vezme telefon a zavolá Pamele. Ta mu vylíčí, že se Jimovi něco stalo, ale nezachází do žádných podrobností.
Podobně jako Bill se na první zprávu o Jimově smrti tváří i ostatní členové kapely The Doors. „Volal mi Bill Siddons, že Jim Morrison je mrtvý.
Řekl jsem mu, že tomu nevěřím – už jsem tyhle historky předtím zažil a Jim už měl být mrtvý nejmíň sedmkrát,“ vypráví klávesista Ray Manzarek. Když ho Siddons přesvědčuje, že tentokrát je to pravda, Manzarek mu odvětí: „Ty jsi manažer, tak zvedni zadek a leť do Paříže.“
Proč nikdo neviděl tělo?
Bill skutečně poslechne Rayovu radu. Okamžitě sedá na letadlo směr Paříž. V Jimově bytě objeví zničenou Pamelu společně se zapečetěnou rakví. Tělo ovšem nevidí, ostatně neviděli ho prý předtím ani Ronay s Verdovou.
Právě proto se brzy začínají šířit pověsti, že Morrison nezemřel, ale prostě někam zmizel. Žije někde inkognito a jednoho dne se znovu objeví před svými fanoušky. Proč nenařídil Siddons otevřít rakev? Vysvětlení nabízí také Manzarek:
„Když zemřel jeho (Billův-pozn. red.) otec, byl také v zaplombované rakvi – on pohlížel na Jima jako na něco nejskvělejšího, skoro jako na otcovskou postavu, a proto to nechtěl otevřít. Měl obdobný pocit jako při smrti vlastního otce.“
Přežije ho o pouhé tři roky
Pam je z Jimovy smrti opravdu zdrcená. „Byla asi jedinou osobou, co jsem znal, která byla dost bláznivá, aby to mohla táhnout s divočákem jeho typu,“ říká o jejich vztahu později bubeník The Doors John Densmore (*1944).
Jeho slova potvrzuje i Ray: „Byla to zcela zlomená žena. Jim pro ni byl úplně vším.“ Vesmírná družka Pamela svého přítele následuje na onen svět o tři roky později.
Umírá na předávkování heroinem a tajemství, co se přesně stalo onoho rána 3. července 1971, si bere s sebou do hrobu.
Fanouškům vstup zakázán
července 1971 se v devět hodin ráno koná na pařížském hřbitově Père Lachaise skromný pohřeb. Neúčastní se ho žádný duchovní, dokonce ani nikdo z Jimovy rodiny nebo ze skupiny The Doors.
Mezi jediné smuteční hosty patří přítelkyně Pam, manažer skupiny Bill Siddons, Alan Ronay a jeho přítelkyně Agnes Verdová a Robin Wertle, americký přítel také žijící v Paříži.
Trpěl dýchacími problémy?
Další den Bill s Pam probírají Jimovu pozůstalost. Potom nasedají na letadlo do Los Angeles. Tam už oba oznámí světu, co se vlastně stalo. „Mohu říci, že Jim zemřel klidně a z přirozených příčin – byl v Paříži se svou ženou Pam již od března.
Navštívil tam kvůli dýchacím obtížím lékaře a na tyto obtíže si stěžoval i v sobotu, v den své smrti,“ takové vysvětlení Jimovy smrti pustí Bill Siddons na veřejnost.
„Byl to ten nejvřelejší, nejhumánnější a nejchápavější člověk, jakého jsem znal,“ přidá ještě na závěr.
