Říká se, že právě z něj je ten nejkrásnější výhled na Manhattan, jaký můžete v New Yorku najít. Symbol hrdého města, zrozený z potu a krve amerických dělníků. To je Brooklynský most.

Stejně jako Nuselský most, o kterém jsme nedávno psali (Epocha č. 5/2023), spojuje dvě části města. V tomto případě Manhattan a Brooklyn v New Yorku. Za jeho vznik může nepoddajná řeka East River ve spolupráci s rozmary počasí.

Sny v ledu

Dlouho dobu jsou jedinou spojnicí mezi jejími vzdálenými břehy trajekty, které spolehlivostí zrovna neoplývají. Nezřídka kdy se stává, že jejich postup v půli cesty zastaví led, popřípadě kvůli špatným podmínkám vůbec nevyplují.

Jednu takovou neblahou chvíli prožije v roce 1852 i německý emigrant John A. Roebling (1806–1869) se svým patnáctiletým synem Washingtonem (1837–1926).

A protože je Roebling shodou okolností také stavební inženýr a v oboru žádný zelenáč, přemýšlí, obklopen ledem, který vězní jejich loď, jak to udělat, aby už nikdo nemusel podobné okamžiky zažívat.

Ještě ten samý rok vytvoří první návrh visutého mostu, zavěšeného na dvou věžích, umístěných u protilehlých břehů.

Ten se sice vymyká návrhům jiných inženýrů, kteří se přemostit East River snaží už od začátku 19. století, jenže úředního šimla je těžké přinutit ke cvalu.

Bude to velkolepé!

Do pohybu se tak schvalovací proces dá až po děsivé zimě 1866–1867, kdy lodní doprava přes řeku zásluhou obřích mrazů totálně zkolabuje.

V únoru 1867 stavbu schválí newyorský senát a v září téhož roku už Roebling, jakožto jmenovaný hlavní inženýr celého díla, předkládá návrh konečné podoby mostu. A protože není žádný troškař, má jít o most delší a vyšší než jakýkoliv dříve postavený visutý most.

Jeho dílo vzbudí obrovský ohlas. Obyvatelé obou měst (tehdy jsou New York a Brooklyn ještě dvě samostatná města) jeho význam přirovnávají ke vzniku Suezského průplavu nebo první transkontinentální železnice.

Z otce na syna…

Jenže na začátku roku 1869 začnou naopak sílit kritické hlasy, že je projekt moc drahý a stavební proces příliš obtížný. Sám Roebling mírní rostoucí obavy nejrůznějšími setkáními se členy Kongresu a jinými inženýry.

Z těchto schůzek vzešlé úpravy se pak snaží zapracovat do projektu. Jenže v červnu 1869, zrovna když v terénu hledá nejvhodnější místo pro brooklynskou mostní věž, přehlédne přistávající převozní loď, která plnou silou narazí do mola a ošklivě mu poraní nohu.

Roebling přijde o dva prsty, odmítne ovšem veškeré anestetikum i jakékoliv léky a zkouší se léčit sám jakousi pochybnou vodní terapií, což se mu stane osudným. Dne 22. července umírá na tetanus. V tu chvíli ještě není položen ani základní kámen.

„Skála, o kterou jsem se opíral, padla,“ poznamená tehdy Roeblingův syn Washington. Právě on je následně pověřen, aby dokončil, co jeho otec začal. Že most bude stát, mu ostatně osobně slíbí na smrtelné posteli.

Tíha zodpovědnosti

Stavba mostu oficiálně odstartuje 2. ledna 1870. Washington Roebling jako nový hlavní inženýr napne do vytvoření velkolepého díla všechny síly.

Ostatně, je jediným žijícím mužem, který má praktické zkušenosti s výrobou tak mohutných ocelových lan s odpovídající nosností. Rovněž ví, že aby všechno klaplo, musí si získat důvěru dělníků. Na ty čeká neskutečná dřina pod říčním dnem a vysoko nad městem.

V kesonech, obřích, téměř 49 metrů dlouhých a půl metru širokých krabicích, otočených dnem vzhůru, které se po spuštění pod hladinu opřou o dno, odkopávají dělníci horninu, čímž keson klesá stále hlouběji.

Pobyt uvnitř je možný díky stlačenému vzduchu, přičemž tlak se na každých 10 metrů hloubky zvýší o jednu atmosféru. Vnitřek kesonu je nakonec vyplněn betonem a takto založený pilíř se posléze nad vodou dozdí.

Stavba ho absolutně pohltí

Je to otrocká práce, kterou mnoho dělníků odnese minimálně nevolností, někteří dokonce paralýzou těla. Přesto nemá Roebling o zájemce o takovou dřinu nouzi. Chudých přistěhovalců, toužících si za každou cenu vydělat, je všude dost.

V kesonu tráví Roebling víc času, než musí. Neustále vymýšlí jak a co zlepšit, diskutuje s dělníky.

Zatím je schopen poradit si se vším – vrstvou obrovských balvanů, které nechá odstranit pomocí trhaviny, přestože nikdo dosud výbušninu ve stlačeném vzduchu nepoužil, i požárem v dřevěném stropu kesonu. Ten nakonec už v podstatě vůbec neopouští.

Nekonečné hodiny pobytu v přetlaku u něj vyústí v kesonovou nemoc (neboli dekompresní nemoc).

Emily, poslední naděje

Nakonec už není schopen ani vstát z postele, natož aby aktivně dohlížel na stavbu. Projekt tak musí převzít jediný člověk, který ještě připadá v úvahu – Washingtonova manželka Emily (1843–1903).

Do učenlivé ženy v krátkém čase „natluče“ základy matematiky, statiky i stavebního inženýrství. Žena má před sebou přetěžký úkol – dokončit stavbu, která téměř zničila její rodinu. A to útrapám ještě není konec. Kesony nejsou jediným rizikovým prostředím.

Pracuje se také v závratných výškách. A protože pracovním četám se často nevyplatí sešplhávat po konci směny dolů a jít se domů vyspat, tráví noc ve speciálních sítích, zavěšených mezi kabely. Nad řadou mužů se tak po pádu navždycky zavře voda East River.

Dokázali jsme to!

Přesto všechno to Emily nakonec dokáže! Dne 24. května 1883 je most po více než 13 letech a investovaných 15 milionech dolarů připraven ke slavnostnímu otevření.

V tu chvíli jde s hlavním rozpětím 486,3 metru a celkovou délkou 1 833,7 metru o nejdelší visutý most na světě a první visutý most na ocelových lanech. Jeho mostní věže jsou v té době rovněž nejvyššími stavbami na celé západní polokouli.

A kdo jiný by se po něm měl poprvé projít než Emily Roeblingová.

A to před očima tisíců lidí, včetně amerického prezidenta Chestera A. Arthura (1829–1886) a newyorského starosty Franklina Edsona (1832–1904), kteří se následně vydají za ní, aby si na druhé straně potřásli rukou se starostou Brooklynu Sethem Lowem (1850–1916).

Průvod slonů jako záruka bezpečnosti

Most jakoby ale nechtěl svým stavitelům dopřát klid, a tak nejen jim i v dalších dnech, měsících a letech přidělává vrásky. Jen pár dnů po slavnostním otevření, 30. května 1883, je tu v davu ušlapáno nejméně 12 lidí a dalších 40 zraněno.

A to poté, co jedna žena nešťastně uklouzne a kdosi na to konto vykřikne, že most padá.

I proto v květnu následujícího roku napochoduje na most P. T. Barnum (1810–1891), cirkusový obchodník se zrůdami, otec šoubyznysu a král reklamního humbuku, aby s pomocí průvodu 21 slonů demonstroval bezpečnost stavby.

Konečná pro odvážlivce i sebevrahy

Podaří se mu to jen z části. Lidé se sice mostu přestanou bát, smrtka ho ale obchází dál. Hlavně v momentě, kdy se na něj vydají demonstrovat své umění akrobaté, popřípadě sebevrazi ve snaze ukončit své pozemské bytí.

Do dnešních dnů pod mostem při sebevražedném či odvážném úmyslu zemře více než 50 lidí.