Statečně čelí osudu. Nikdy se nebál stát tváří v tvář Němcům. Nemá strach ani teď,26. ledna 1943 v koncentračním táboře Mauthausen. Za to jeho německému katovi odvaha chybí. Esesák Karlu Pavlíkovi do očí pro jistotu nepohlédne. Odsouzenec k němu stojí zády.

Učit děti v nově zrozené československé republice se pro Karla Pavlíka (1900‒1943), rodáka z Hradových Střímelic na Českobrodsku a absolventa učitelského ústavu stává životním posláním.

Jenže nový stát si chce vycvičit mladé kluky na svoji obranu, a tak se volání vojenské služby nevyhne ani Pavlík. Služba vlasti ve zbrani, na kterou nastupuje 1. října 1921, ho baví.

„Za katedru už se nevrátím,“ rozhodne se a už krátce po obléknutí uniformy nastoupí na vojenskou akademii. Roku 1923 ji úspěšně absolvuje jako poručík.

Nepovedené manželství

Pomalu ale jistě postupuje po vojenském kariérním žebříčku a vystřídá posádky v Děčíně a Praze. Když se může v roce 1933 konečně na výložkách pochlubit hodností kapitána, převelí ho k 8. Slezskému pěšímu pluku do Místku.

Jenže jak se mu daří v armádě,  rodinné poměry se vyvíjí o poznání hůř. „Pořád jsi někde pryč,“ vyčítá mu jeho žena Emílie už v době služby v Děčíně. Ona zůstává sama s dětmi v Praze. Manželské spory vrcholí roku 1933 po Pavlíkově převelení na severní Moravu.

„Pro své neuspořádané rodinné poměry změnil se ve svůj neprospěch, vyhýbá se společnosti starších důstojníků. Je povrchní, lehkovážný a rád klame,“ říká armádní hodnocení jeho osoby. Když v roce 1937 dojde k rozluce manželství, všichni si nakonec oddechnou. Karel se teď může soustředit jenom na svoje vojenské působení.

Poslední náboj nechává pro sebe 

Nad československou republikou se stahují mračna nacistického ohrožení. 8. pěší pluk se po odstoupení pohraničí třetí říši usazuje v Místku. Prapor, kde Pavlík slouží, najde azyl v Czajánkových kasárnách.

14. března 1939 zaslechne Karel u jejich bran střelbu. Neváhá ani vteřinu. „Budeme se bránit,“ okamžitě začne organizovat své vojáky. Kulomet ze střechy kasáren spustí palbu proti vetřelcům, jenže Němci okamžitě odpovídají .

Jako velitel posádky rychle pochopí, že tenhle boj vyhrát nemohou. Z kapsy vytáhne pistoli. „Poslední rána bude pro mne,“ oznamuje, že za své rozkazy je připraven nést odpovědnost.

Jediná posádka, která se tehdy německým vetřelcům brání,  se nakonec vzdává – nemá jinou možnost. Početní převaha a nedostatek munice hraje v jejich neprospěch. Kdo se ovšem nevzdává, je sám Pavlík.

Osudné setkání

Do civilu je propuštěn 26. srpna 1939. Nejdříve se spojí s ostravskou odbojovou skupinou Za vlast, která se snaží umožnit odchod vojákům do Polska.  Potom ale odjíždí do Prahy, která pro něj rozhodně není neznámým terénem, vždyť už tu sloužil.

I tady má jasný cíl: Zapojit se do odboje, což se mu podaří. Zařadí se mezi aktivní členy organizace Obrana národa, kam patří i pověstní Tři králové.

S podzimem 1941 si přidává další odbojový „úvazek“, a to v sokolském odboji ve frakci Říjen, která škádlí Němce různými sabotážemi a diverzními akcemi. Tady se setkává s jistým Ladislavem Vaňkem (1906‒1993), který zpečetí jeho osud. Nacisté ho chytnou a on vypovídá.

Pokus o sebevraždu

Na domluvenou schůzku s Pavlíkem v Záběhlicích se pak 4. září 1942 místo něho vydávají dva nacisté. Přistoupí k němu a chtějí ho zatknout. Pavlík bleskově zareaguje, Do aktovky sahá pro pistoli a utíká. Jenže nedaleko ho dožene policejní pes.

Hafana sice trefí, ale zdržení nahrává gestapákům. Zatýkají ho.  Putuje rovnou do obávaného Petschkova paláce, kde ho čeká kruté mučení. Má strach, aby ve slabé chvíli někoho neprozradil. Proto se pokusí si nabroušenou lžící přeřezat žíly. Neúspěšně.

Převezou ho do Terezína, a pak v lednu 1943 s dalšími 31 vězni do koncentračního tábora v Mauthausenu.  Na jejich popravu osobně dohlíží druhý muž třetí říše Heinrich Himmler (1900‒1945).