Jakmile se v písku pouště Gobi cosi zavlní, pastevcům tuhne krev v žilách. Pověst o písečném červu, který dostal název olgoj chorchoj, je totiž stále děsivě živá. Po netvorovi pátrá mnoho výprav, avšak bez výsledku. Místní lidé se ho ale přesto obávají jako čert kříže…

Je horké poledne a unavený mongolský pastevec si chce po jídle na chvíli odpočinout v jurtě. Chladivý stín si však neužívá příliš dlouho. V písku na zemi si totiž všimne něčeho, čeho se bojí už odmalička.

Není nejmenších pochyb, že je to skutečně olgoj chorchoj, písečný červ. Vědom si, že je v nebezpečí, přiklopí pastevec bleskurychle tvora ocelovým kotlíkem na čaj a vyhodí ho ven před stan. Pohled mu pak padne na nádobu, kterou stále drží v ruce.

Leknutím ji upustí. Kov po doteku červa celý zežloutl a na několika místech jej zvíře dokonce rozleptalo, a to vše během doteku, jenž trval jen pár vteřin. Vyděšený muž pohlédne ven. Po červovi už není ani vidu, ani slechu. Jen v písku zůstává vyrytá široká stopa mizející v dáli…

Pověst stará jako lidstvo samo

Kdy se příběh o hrozivém červu objeví poprvé, není známo. Jisté ale je, že se v mongolském folkloru předává z generace na generaci, až kam paměť sahá.

Mongolové jsou o existenci olgoje chorchoje skálopevně přesvědčeni a mnozí se navíc domnívají, že nejde o obyčejné zvíře, ale nadpřirozenou bytost, disponující obzvlášť hrozivou mocí. Jeho jméno tak pro jistotu ani nevyslovují, aby jej nepřivolali.

Ti, kteří jej již spatřili, se shodují na tom, jak děsivý tvor to je. A přestože jeho existence není nijak podložená, výpovědi svědků jsou překvapivě prakticky totožné, což je u případů mýtických tvorů poměrně výjimečně.

Oživlé tlusté střevo

Olgoj chorchoj podle místních vypadá obzvláště odpudivě. Je prý podobný přerostlé žížale, případně tlustému střevu, naplněnému krví. Jeho délka se pohybuje v rozmezí od půl metru do jednoho a půl metru. Je velmi útočný a dokáže bez potíží zabít člověka.

Když na to dojde, z růžové změní jeho tělo barvu na temně rudou, přední část červa se vztyčí a ještě více ztmavne. Potkat ho je možné pouze v červnu a červenci, což jsou v poušti nejteplejší měsíce. Poté se zahrabe do písku nebo zaleze do díry, kterou najde.

Pohybuje se nikoli dopředu, jak jsme zvyklí u podobných zvířat, ale jeho koulivý pohyb do strany připomíná zametání a zanechává za sebou charakteristické široké stopy v písku.

Zabíjí pomocí výboje

Jakým způsobem písečný červ útočí, není úplně zřejmé, v zásadě však existují dvě teorie. Podle první z nich vytváří olgoj chorchoj ve svém těle elektrický proud, jenž se kumuluje, až nakonec dojde k výboji.

Ten dokáže netvor nasměrovat na svou oběť, kterou tak v jediném okamžiku usmrtí. Podle druhé teorie se uvnitř jeho těla vyskytuje zvláštní měchýř, jenž se postupně plní silně toxickými šťávami. Ty červ vytváří ze složek potravy.

V případě, že se rozhodne zaútočit, se měchýř rychle smrští a obrovskou rychlostí vystříkne svůj obsah na oběť. Jed je dostatečně silný na to, aby zabil dospělého člověka. Smrt  v bolestech nastává po několika sekundách od chvíle, kdy se šťáva dotkne pokožky.

Pokud by to byla pravda, nebylo by nijak překvapivé, kdyby jed dokázal leptat i kovy, jak někteří pastevci vyprávějí.

Neviditelný červ

Ačkoli mnoho Mongolů by přísahalo, že se s podivným a hrůzostrašným červem setkali a vyvázli živí, vědci je zatím spíše toho názoru, že se jedná jen o povídačky. Kromě pastevců totiž červa nikdy nikdo neviděl.

Nepodařilo se jej ani vyfotografovat, natočit či ulovit. I přesto zoologové připouštějí, že by pověst mohla mít reálný základ.

Pasáci dobytka, žijící v poušti, totiž nepatří zrovna mezi nejvzdělanější, a tak by snadno mohli nepříliš známé zvíře zaměnit právě za netvora z lidové báchorky. Vědci mají za to, že by se mohlo jednat kupříkladu o některého živočicha z čeledi scinkovitých.

Jeden z nich, scink uťatý, žijící převážně v Austrálii, má totiž končetiny jen stěží rozeznatelné od zbytku těla. Kdyby se podobné zvíře vyskytovalo v poušti, mohl by jej vystrašený člověk považovat za červa.

Česká pátrací výprava

Olgoj chorchoj fascinuje nejen zoology, ale také různé nadšence a milovníky záhad. Do Mongolska se vypraví několik expedic, žádná však neuspěje.

V roce 1990 se po stopách pouštního červa vydá také skupinka Čechů, vedená záhadologem Ivem Mackerlem (1942–2013). Odvážlivec s sebou vezme fotografa a také lékaře a doufá, že to bude právě on, kdo záhadě přijde na kloub.

Zpočátku to vypadá, jako by o červu v Mongolsku nikdo nic nevěděl. Poté se však tým vydá na venkov a tam se konečně dozvídá informace potřebné k pátrání.

Požírač psychotropních bylin

V jedné malé vesničce v poušti Gobi se Mackerle od místních dozví, že před pár lety zde olgoj chorchoj skutečně zaútočil. Vlezl do stanu, kde si hrálo malé dítě. To na červa nedopatřením sáhlo, což ho stálo život.

Když se predátora vydali zarmoucení rodiče hledat, aby jej zabili, přišli o život také oni. Této historce se expedice zdráhá věřit.

Domorodci jim ale prozradí, že červ se často vyskytuje tam, kde roste podivná bylina gojo (Cynomorium songaricum), která vypadá jako doutník a podle všeho obsahuje nějakou dosud neznámou drogu, jež je ve vyšších dávkách smrtelně jedovatá. Možná že právě tu by mohl olgoj chorchoj využívat pro tvorbu toxických šťáv.

Na červa s dynamitem

Expedice má jasný cíl – vyfotografovat olgoje chorchoje, aby věda konečně dostala potřebný důkaz, že skutečně existuje. Čekat, až se tvor náhodně objeví, ale Mackerle nechce. Rozhodne se jej proto vypudit.

Se svým týmem v místech, kde očekává jeho výskyt, nastraží fotopasti. Poté do písku v celém území rozmístí nálože. Ty svými otřesy spolehlivě plaší veškeré živé tvory, které v daném místě pobývají. Kromě písečného červa.

Neukáže se ani po několika dnech výbuchů. K aktivitě jej neprobudí ani elektromagnetické pole. Výprava však objeví něco jiného, osamělou a starou jurtu. Muž, který ji obývá, je místním šamanem.

Nebezpečí z pekel

Když se badatelé starce zeptají na písečného červa, objeví se mu ve tváři zachmuřený výraz. Zcela vážně Mackerleho varuje, aby svého pátrání zanechal: „To, co hledáte, není tvor z masa a kostí, ale zlá a temná síla.

Neprovokujte ji, abyste na sebe nepřivolali zlou kletbu,“ řekne jim. Muži mu to zpočátku nechtějí věřit, šaman ale dále naléhá. „Je to střevo naplněné teplou krví,“ prohlásí a po těch slovech se členům expedice udělá nevolno.

Rozhodnou se, že si raději odpočinou ve stanu. Příštího rána se probudí a je jim ještě hůře než předtím. Kromě toho má Ivo Mackerle po celém těle množství krvavých podlitin, které tvarem připomínají písečného červa.

Protože se jejich zdravotní stav nelepší ani po několika dnech, nakonec se s nelibostí rozhodnou expedici ukončit.

Stav změněného vědomí

Záhada tak zůstává nevyřešena. Ivo Mackerle ale dojde k závěru, že na šamanových slovech může být mnoho pravdy.

Poušť je jednotvárné prostředí, kde lidský mozek nemá dostatek stimulů, a tak se člověk může dostat do jakéhosi stavu změněného vědomí, ve kterém má halucinace. Mohly by legendy o olgoji chorchoji stát za nimi?

Měli však halucinace všichni pastevci, kteří se s olgojem chorchojem měli setkat? Ačkoli Mackerle touží přijít tajemství na kloub, nepodaří se mu to. Do konce života se mu již příležitost vydat se do pouště Gobi nenaskytne…