V každodenním životě se setkáváme s mnoha rčeními, příslovími i pranostikami. Některá mají hodně zajímavé pozadí. V nové rubrice se jim podíváme na zoubek a vysvětlíme si, co vlastně znamenají i jak vznikly.

Dnes si posvítíme na jablko sváru, nahlédneme do vojenské hantýrky, zjistíme, proč je od svátku svaté Anny lepší ráno vycházet ven ve svetru a jestli někdy někdo opravdu nabídl království za koně. A také si povíme, proč jsou mecenáši obecně oblíbení lidé.

… jablko sváru

Jablko je nesmírně zdravé ovoce. Má spoustu vitamínů, ulehčuje trávení a navíc je chutné. Pokud se však stane předmětem sporu, pak tyto jeho kladné vlastnosti ustupují do pozadí jako nepodstatné.

Když uslyšíte, že je něco takzvaným „jablkem sváru“, jde o věc, která je příčinou neshod, hádek a nepřátelství. Ale proč bylo na tuto nepopulární roli zvoleno právě toto ovoce?

Epocha vysvětluje:

Podle řeckých bájí není bohyně sváru Eris pozvána na důležitou svatbu, zatímco ostatní bohyně ano. Vezme proto zlaté jablko, vyryje do něj nápis „Té nejkrásnější“ a hodí ho mezi bohyně Héru, Athénu a Afroditu.

Ty se nemohou dohodnout, které z nich patří a požádají mladého pastevce Parida, který je původně královským synem, aby je rozsoudil. Jako nejkrásnější zvolí Afroditu a mladíkův život se dramaticky změní.

… dát si bacha

Slovo „bacha“ zná každý. Znamená dát si pozor. Pochází z němčiny, ale nemá nic společného s rakouským ministerským předsedou Alexandrem Bachem (1813-1893), který nastolil velmi přísný režim, známý jako Bachův absolutismus.

I když jsou o tom někteří lidé přesvědčeni, pravda je někde jinde. Kde přesně, to se s jistotou neví. Existují však dvě nejrozšířenější teorie. Obě se týkají vojenské hantýrky v dobách Rakousko-Uherska.

Epocha přibližuje:

Jedna se považuje za méně pravděpodobnou a sice ta, že české slovo bacha pochází z německého termínu die Wache neboli stráž. Čeští vojáci si ho upravili a říkali, že jdou na „vachu“, později prý slovo ještě více zkomolili a vzniklo známé „bacha“.

A strážný skutečně musí dávat pozor, o tom není pochyb. Mnohem více se ale přijímá hypotéza, že pochází z německého „Obacht geben“, tedy „dávat pozor“, který si možná naši vojáci opět počeštili a jejich slangový výraz se zachoval dodnes.

… anenská chladná rána

Jedna z nejznámějších červencových pranostik tvrdí: „Svatá Anna, chladna zrána.“ a i když je toto období jedním z nejteplejších v roce, dochází zároveň k určitému zlomu.

Zatímco dny jsou horké, ráno a často i během noci bývá už o poznání chladněji, protože se o své slovo začíná zvolna hlásit blížící se podzim.

Epocha doplňuje:

Denním vedrům v poslední červencové dekádě a v prvních dnech srpna naši předkové říkali anenská tepla. Jsou typická slunečnými, parnými a suchými dny.

Ale zatímco ve dne se rtuť teploměru vyšplhá i nad 30 °C, v noci často klesne o více než 15 °C. Dny se také zvolna zkracují, což začíná už po letním slunovratu a v tomto období jde zhruba o 1 hodinu. Okolo svátku sv.

Anny (26.7.) se zvyšuje rovněž vlhkost vzduchu, což mnohdy způsobuje ranní mlhy.

… království za koně!

Výkřik „Království za koně!“ se dnes v běžné řeči používá jako vyjádření zoufalé situace, kdy je člověk v tísni schopný slíbit cokoliv.

Původ této věty se dá prý najít v bitvě u Bosworthu, která v roce 1485 měla ukončit dlouholetý boj anglických panovnických rodů, známý jako „války růží“.

Tehdy proti sobě stanou král Richard III. (1452-1485) a Jindřich VII. Tudor (1457-1509), jehož původně početně mnohem slabší vojsko následkem zrady a přechodu většiny královských vojsk na jeho stranu nakonec vyhraje.

Epocha dodává:

Celou situaci popíše ve svém historickém dramatu William Shakespeare (1564-1616), který kromě historických pramenů používá i legendy a vlastní fantazii.

Podle něj království v bitvě nabízí sám Richard III. komukoliv, kdo by mu poskytnutím koně pomohl zachránit si aspoň holý život, ale marně. Skutečnost však byla podle všeho jiná.

Když je kůň Richarda III. zabit a on spadne mezi nepřátelské vojáky, pravděpodobně podobné přání nikdy nevysloví.

… mecenáš

Mecenáš je člověk, který podporuje vědu a umění a za vložené peníze neočekává žádnou odměnu. Mecenáši nejsou jen jednotlivci, ale podporovateli se v historii stávaly také šlechtické rody.

Příkladem může být stavba Národního divadla, na kterou významně přispěl i císař František Josef I. (1830-1916) a řada zástupců české šlechty.

Epocha doplňuje:

Během své vlády má římský císař Augustus (63 př. n. l. – 14 n. l.) rádce jménem Maecenas (68 – 8 př. n. l.), který je nesmírně bohatý a vzdělaný muž. Ten se rád zdržuje ve společnosti umělců a pořádá pro ně ve své vile večírky.

Pobízí je k další tvorbě, poskytuje jim peníze a těší se na každé nové dílo. Stane se proto velmi oblíbeným. Jeho věhlas se dostane i za hranice a dodnes si ho připomínáme také v počeštělé formě.