Být Židem nebyl ve středověku žádný med. Obviňování z rituálních vražd či třeba ze znesvěcování hostií bylo téměř na denním pořádku. Tu a tam se některý panovník rozhodl, že je třeba se s Židy vypořádat tak, že budou z jeho země vyhnáni.

Nucený exodus byl doprovázen zabavováním majetku a stále novým a novým vyžadováním výkupného. Tento neotřelý styl získávání peněz pro státní rozpočet byl využíván hlavně ve Francii.

V roce 1182 byli vyhnáni Židé z Paříže, z celé Francie pak vypověděl Židy v roce 1254 Ludvík IX., v roce 1322 Karel IV. Sličný, v roce 1359 Karel V. a v roce 1394 Karel VI.

Ovšem nejen Francouzi využívali židovský majetek jako jednoduchý zdroj pro doplnění státních finančních rezerv.

Anglický král Eduard I. (1239–1307) předepsal v roce 1275 zvláštní daň Židům, kteří půjčovali peníze, aby mohl financovat svou válku s cílem dobýt Wales. Když už Židé nedokázali platit, byli obviněni z neloajality.

Byli vyháněni i ze Španělska, z německých zemí a v roce 1750 hodlala vyhnat Židy z Čech císařovna Marie Terezie. Nakonec se spokojila s výkupným, které musela židovská obec platit každých deset let.

Ruské pogromy

Jednou ze zemí, kde se antisemitismus projevoval nejvíce a kde je hluboko zakořeněný dodnes, je Rusko. Však také pojem pogrom, označující rasové a národnostní nepokoje, jejichž oběťmi byli Židé, pocházejí z ruského slova gromit, tedy pustošit.

Pogromy se staly běžným jevem během masové vlny protižidovských bouří, které se přehnaly jižním Ruskem v roce 1881 poté, co byli Židé nespravedlivě obviněni ze zavraždění cara Alexandra II. (1818–1881).

Bezprostředně po propuknutí pogromů byly ve 166 ruských městech zničeny tisíce židovských domů, celé rodiny byly uvrženy do krajní bídy, docházelo ke znásilňování žen, mnoho mužů, žen i dětí bylo zabito či zraněno.

Další vlny pogromů se Ruskem přehnaly mezi lety 1903 až 1906 a také během ruské občanské války na přelomu desátých a dvacátých let.

Dostával-li se ruský carský režim do problémů, užil svou oblíbenou taktiku „hodit vše na Židy“. V této tradici pokračoval i bolševický režim a prvky antisemitismu lze v ruských vládnoucích kruzích vysledovat dodnes.

Obyvatelstvo se vybouřilo, našlo domnělého viníka problémů ve státě a carští úředníci a vládní byrokracie měly na chvíli klid.

Když se touží po světovládě

Koncem 19. století Rusko procházelo jednou z mnoha svých pravidelných krizí.

Evropa a USA v té době zaznamenávaly velký skok kupředu a prakticky nebylo dne, aby někdo nepřišel s novým patentem, průmyslová výroba rostla, stejně tak i životní úroveň střední třídy.

Pozvolna se zlepšovala situace i dělnických profesí, byť zde bylo stále co dohánět.

O podobném vývoji si Rusko mohlo nechat jen zdát. A tak pod nablýskanou fasádou carského režimu rostla nespokojenost. Ruská tajná policie se s ní snažila vypořádat mnoha způsoby.

Jedním z nich bylo i sepsání dokumentu, který měl poukázat na údajnou židovskou touhu po světovládě a po zotročení křesťanského světa. Tak vznikly Protokoly sionských mudrců.

Vykradená literární díla

Autorem těchto dokumentů byl vrchní cenzor carské tajné policie Matvej Golovinskij. Inspirace ke svému dílu měl spoustu.

V protokolech nalezneme doslova pasáže z knihy Dialog v pekle mezi Machiavellim a Montesquiem francouzského autora Maurice Jolyho (1829–1878) nebo novely Biarritz Němce Hermanna Goedsche (1815–1878).

Podle ní se každých sto let scházejí na jednom z pražských hřbitovů židovští rabíni a kují zde pikle.

V roce 1897 se konal první sionistický kongres, a právě v té době začal Golovinskij psát své Protokoly, které dokončil v roce 1903. Výsledkem bylo 24 tzv. protokolů, které velmi dopodrobna popisují mechanismus převzetí vlády nad světem:

„Pro nás neexistují překážky, které by omezovaly naše aktivity. Naše nadvláda existuje v tak nezákonných podmínkách, že ji běžnou terminologií můžeme nazvat silným slovem – diktatura.

Mohu vám s čistým svědomím říci, že až přijde náš čas, my – zákonodárci – budeme vynášet ortely a vykonávat rozsudky, budeme zabíjet a udělovat milost, my, jako hlava všech našich vojsk, sedíme na koni vojevůdce.“

Zachránci dělníků

Ruský carský režim se bál spousty věcí, ze všeho nejvíc však demokracie a svobody obyvatel své rozlehlé říše. Právě svoboda a demokracie mají být podle tzv. Protokolů východiskem pro ono ovládnutí světa Židy.

Ti mají ostatním národům nabídnout demokracii, která pomůže rozvrátit konzervativní křesťanské hodnoty.

V Protokolech se také hovoří o svobodě tisku nebo o rozvracení tradičních rodinných jednotek. Golovinskij si byl již v té době vědom, že pro carské Rusko je nebezpečím revoluce. Proto v protokolech obhajuje komunismus:

„Objevujeme se na scéně jako údajní zachránci dělníků od tohoto útisku, když jim navrhujeme, aby vstoupili do řad našich bojových sil – socialistů, anarchistů, komunistů –, kterým jsme vždy poskytovali podporu ve shodě s domnělým pravidlem bratrství.“

Protokoly sice hovoří o svobodě, avšak konečným cílem má být její potlačení. K tomu mají posloužit média i ekonomické nástroje. V Protokolu č. 4 je popsána nutnost zániku náboženství.

Svět má být poté uvrhnut do války, po níž bude nastolena přechodná vláda, která povede každou zemi do židovského područí.

Jak docílit poslušnosti?

Po ustanovení globální autokracie bude každý člověk kontrolován vládou. Vyučování ve školách bude zásadně omezeno, aby se z lidí staly poslušné loutky.

Šestnáctý protokol se zabývá přeměnou dějin tak, aby vyhovovaly židovským světovládným cílům, sedmnáctý protokol počítá s totálním zničením duchovenstva a advokátů.

Dosavadní státy budou hnány k bankrotům, což židovskému státu umožní jejich převzetí. Nakonec se protokoly věnují metodám, jak docílit poslušnosti lidí.

„Aby lidé přivykli poslušnosti, je nutné vštípit jim lekce ze skromnosti, a proto bude omezena výroba luxusních předmětů. Tím zvýšíme morálku, která byla pokažena soutěžením na poli luxusu,“ píše Golovinskij.

Opisovat se nemá!

Že jsou Protokoly podvrhem, bylo vzdělaným lidem jasné již poté, co se objevily na veřejnosti. Jak bylo zmíněno, Golovinskij se nechal inspirovat staršími texty. Tak třeba v již zmíněném Dialogu v pekle mezi Machiavellim a Montesquiem se píše:

„Jak bůh Višnu bude mít moje strana sto paží a tyto paže budou prodávat v celé zemi své ruce zástupcům všech politických směrů.“ A co tvrdí Protokol č. 12?

„Budu mít jako indický bůh Višnu sto rukou a každá bude držet prst na pulzu jednoho směru veřejného mínění.“ Podobných příkladů lze najít více, některé pasáže jako by byly přebrány „moderním systémem CTRL+C a CTRL+V“.

Ovšem Protokoly ihned po svém vydání v roce 1903 zaznamenaly mezi veřejností nemalý ohlas, který mezi mnohými konspirátory, jimž je antisemitismus vlastní, vydržel dodnes.

V roce 1905 je poprvé celé vydal ve svém díle Velké v malém aneb Antikrist jako nastávající politická možnost ruský autor Sergej Nilus (1862–1929).

Nilus, který o sobě tvrdil, že je mystik, prohlašoval, že Protokoly získal na prvním sionistickém kongresu v Basileji.

Poté, co byl obeznámen s faktem, že celý kongres byl veřejně přístupný, Nilus přišel s dalším vysvětlením, že jde o zápis z tajného setkání Židů, které se uskutečnilo buď v roce 1902 nebo 1903.

Za prohru s Japonci mohou Židé!

V roce 1905 Rusko nečekaně prohrálo válku s podceňovanými Japonci. V souvislosti s tím proběhla v Rusku revoluce, ze které se snažila těžit především střední třída.

Porážka i nepokoje byly opět mnohými přičítány Židům, a Protokoly tak získávaly na popularitě. Zvláště je obhajovali konzervativní vyznavači pravoslaví. Z revoluce nakonec nezbylo nic. Přestože byl zřízen parlament (duma), zůstala veškerá moc v carových rukou.

Další vlna zájmu o Protokoly se zvedla po roce 1917, kdy Rusko opět spadlo do víru revoluce. Moc v zemi převzali bolševici a začala vleklá a krvavá občanská válka, ve které nakonec zvítězili rudí.

Mnozí ze strany poražených odcházeli do emigrace a své nové země poté seznamovali s Protokoly.

Munice pro Hitlera

Jejich obdivovatelem se stal i americký průmyslník Henry Ford (1863–1947), který je otiskl ve svých novinách. Avšak největšího ohlasu v meziválečném období dosáhly v Německu.

Adolf Hitler (1889–1945) založil svou zrůdnou ideologii v první řadě právě na nenávisti k Židům a ruské dílo se mu náramně hodilo.

„Jak dalece je existence tohoto národa založena na nepřetržité lži, je možno nedostižným způsobem spatřit na Protokolech sionistických mudrců, které jsou Židy tak nenáviděny,“ zmiňuje Hitler Protokoly ve své knize Mein Kampf.

Nenávist k Židům se stala jedním z ideologických pilířů Německa po nástupu nacistů k moci. Druhou světovou válku nakonec nepřežilo šest milionů Židů.

Ani po válce nebyl klid

Avšak ani po skončení války Protokoly neupadly v zapomnění. V Sovětském svazu se znovu začaly šířit během 50. let, kdy za vlády Nikity Chruščova docházelo k vypalovaní synagog. Největší popularitu však získaly v arabských zemích.

A to zvláště poté, co byl založen stát Izrael a v několika válkách proti Arabům uhájil svou existenci. Vydány byly v Egyptě, v Íránu či v Palestině. Ale třeba také v Indii, kde však byly pozměněny a vyšly pod názvem Mezinárodní konspirace proti Indům.

Ani v současnosti nejsou Protokoly mrtvé a šíří se především prostřednictvím internetu. V politice hrají stále určitou roli, a to i v té evropské. Opírají se o ně především populistické a pravicově extremistické strany, jako třeba řecký Zlatý úsvit.

Naštěstí se mimo muslimský svět Protokoly setkávají se stále menší odezvou veřejnosti.

Neudržitelná konspirace

Zatímco vyznavači konspiračních teorií vnímají Protokoly podobně jako Bibli, mnozí lidé se snažili zjistit, jak to s tímto textem vlastně je. Obvykle docházeli k jednoznačnému názoru, celé protokoly jsou podvrh!

Již v roce 1920 je zpochybnil britský novinář Lucien Wolf (1857–1930), o rok později v londýnských novinách Times upozornil jiný žurnalista Phillip Graves (1876–1953) na nápadnou podobnost s již zmiňovaným dílem Dialog v pekle mezi Machiavellim a Montesquiem.

V roce 1935 je jako falzum označil švýcarský soud. O devět let později se německý spisovatel a historik Konrad Heiden (1901–1966) dopátral, že autorem protokolů je zmiňovaný Matvej Golovinskij.

Tuto teorii později potvrdili i ruští historici, například v roce 1999 Michail Lepechin.