Exkrement jako umělecké dílo? Proč ne! To si řekne Ital Piero Manzoni a svou tvorbu obohatí o vlastní výkaly! Jak lze tento kousek konceptuálního umění získat?
Chlapci z Itálie je jenom 15 let, a přesto právě vstupuje do druhé poloviny svého života, když mu náhle umírá otec. Piero Manzoni (1933–1963) se uchyluje k umění. Bez profesionální průpravy, bez škol.
Zpočátku je konzervativní, uspokojuje ho zejména malba krajinek a výjevů z jeho okolí. Zatím není patrný žádný náznak toho, že později půjde o skandalistu číslo jedna na poli umění…
Nejprve maluje krajinky
Později je většina jeho děl z tohoto klidného období zničena nebo přemalována. Piero se od svých kolegů z branže liší také tím, že pochází z aristokratických kruhů a ve společnosti je proto už od počátku „známou firmou“. Nejde o chuďase, který na dluh provozuje skromný ateliér a žije takzvaně od zakázky k zakázce. Hned na počátku kariéry se tak seznamuje s význačnými malířskými osobnostmi, třeba i prostřednictvím podniku The Giamaica – kavárny, kde se scházejí doboví umělci, navzájem se inspirují a probírají různé směry, kterými se dál ubírat.
Posezení v kavárně je Peirovi skutečnou inspirací mnohem víc než návštěva výtvarné akademie. Poprvé svá díla veřejně představí v roce 1956. To už jdou konzervativní motivy stranou. Piero zde představí předměty každodenního použití, které umělec nejprve smočí v barvě a následně je otiskne na plátno.
Nafoukni balonek, i to je umění
V téže době si Piero vytvoří vlastní filozofickou bibli své tvorby, v níž se svěřuje, že malování a tvoření je pro něj primárně výrazem svobody, zároveň kritizuje zavedené konvenční umění. A kritizuje víc věcí.
Třeba šíření jaderných zbraní po druhé světové válce. V souvislosti s tím se svými kolegy z nově utvořené skupiny Nucleari uspořádá výstavu v Miláně. Krátce po ní spatří světlo světa Manzoniho významné dílo Achrome, v podstatě linie z bílé barvy na plátně.
Několik měsíců poté se začne pomalu vzdalovat od malby, v roce 1959 stihne s kolegou Enricem Castelanim založit Galerii Azimut, která ale vydrží otevřená pouhý rok. Manzoni začne pracovat na věcech, jež mají ilustrovat vztah mezi uměleckou produkcí a lidskou produkcí.
Jedním z nejznámějších děl tohoto období je Umělcův dech. Jde o sérii několika balonků pochopitelně naplněných dechem samotného Piera. To už byl jen krůček k dílu nejslavnějšímu.
Zbožní fetiš
„Tvoje dílo je hovno,“ plísní otec ještě malého Piera za jeho první malůvky. Alespoň tak zní neoficiální příběh k dílu Umělcovo hovno. „Asi bych měl jako většina umělců prodat otisk svých prstů. (…) Otisk prstů je jediné znamení umělcovy osobnosti, které je akceptovatelné.
Pokud ale chtějí sběratelé něco intimního, opravdu osobního od umělce, tak tady je umělcovo vlastní hovno, které je skutečně jeho,“ napíše v roce 1961 Piero svému příteli v dopise. Svůj počin vnímá jako výraz výsměchu zatuchlému světu umění, umělců a kritiky.
Když dílo vznikne, je ihned spojováno s myšlenkami Karla Marxe (1818–1883) o zbožním fetiši, kdy lidé produkty, které si mohou koupit, uctívají v podstatě jako nové bohy. Vzpoura proti společenskému nastavení a rozjíždějícímu se konzumerismu má vskutku originální podobu.
Co je uvnitř plechovky skutečně?
Jde o kulatou plechovku o výšce necelých 5 centimetrů a šířce 6 centimetrů. Přesněji řečeno, jde o devadesát totožných plechovek. Do každé jedné plechovky umístí Piero duchaplně své vlastní výkaly v přesně odměřeném množství 30 gramů a plechovku označí slovy „100% čisté umělcovo hovno“. Plechovku, nikoli však její obsah, si mohli Češi prohlédnout na výstavě sbírky Helmuta Klewana v Oblastní galerii v Liberci v roce 2017. A obsah je to, co vzbuzuje otázky i dnes. Jeden z přátel umělce Piera, který zemřel již ve svých třiceti letech na infarkt, je Agostino Bonalumi. Ten prohlašuje, že v plechovkách nejsou výkaly, ale prostá lepenka! Jelikož je plechovka z oceli, nemůže projít rentgenovým snímáním, jež by obsah odhalilo. Otevření plechovky by zase znehodnotilo celé dílo.
Je tak až s podivem, že obsah plechovek je dodnes ne úplně známý…
