První pokusy Angličanů o založení kolonie v Novém světě byly plné ambicí, ale i neúspěchů. Ostrov Roanoke se stal dějištěm dramatických událostí, které vyústily v záhadné zmizení celé osady. Nebyla to jen otázka špatného plánování nebo nepříznivých podmínek;

osud kolonie byl zpečetěn řadou nepochopitelných rozhodnutí, konfliktů s domorodci a opožděnou pomocí z mateřské země. Proč se tak slibný projekt zhroutil a co vedlo k tomu, že se skupina osadníků beze stopy vypařila?

Tento článek se ponoří do spletitých okolností, které provázely první anglickou kolonizaci Ameriky a které dodnes fascinují badatele.

Tajemství Roanoke: Selhání první anglické kolonie v Americe

Koncem 16. století se Angličané snažili na východním pobřeží Ameriky, která pro ně tehdy byla úplně novým kontinentem, založit kolonii. Vznikla tak Roanoke, první pokus o trvalé anglické osídlení v Novém světě.

Avšak po pár letech, kdy se anglický dobrodruh a guvernér John White vrátil pro zásoby do Anglie, nalezl místo zcela opuštěné. Co se s osadníky stalo?

Zmizeli beze stopy, zanechávaje za sebou jen jediné, tajemné slovo vyryté do kůlu palisády – „Croatoan“. Tato záhada dodnes trápí historiky, archeology i badatele a stala se jednou z největších nevyřešených otázek americké historie.

Ponořme se do spletitého příběhu o nadějích, zklamáních, konfliktech a nepochopitelných rozhodnutích, které vedly k záhadnému zmizení celé kolonie.

Závody o americké bohatství a britské ambice

Evropané tehdy už o kontinentu za oceánem věděli téměř století a Španělé a Portugalci už dávno kolonizovali jeho jižní část, zatímco Francie prozkoumávala sever.

Angličané nechtěli zůstat pozadu a už nějakou dobu hledali, kudy by se dalo skrz „nový“ kontinent proplout do Asie za obchodem.

Založení kolonie v Severní Americe nebylo jen otázkou obchodních příležitostí, ale také politické prestiže a strategického boje o dominanci.

Základna na ostrově Roanoke v dnešní Severní Karolíně ale měla být hlavně místem, odkud budou britské lodě škodit těm španělským, které do Evropy pluly naložené dobytým zlatem a stříbrem.

Právo založit na místě kolonii si na královně vymohl šlechtic Walter Raleigh (1552–1618). Osobně se plaveb ale neúčastnil, což se později ukázalo jako jeden z mnoha faktorů, které přispěly k nejistému osudu kolonie.

Raleighova vize byla velkolepá, ale její realizace se potýkala s řadou nepředvídaných problémů, včetně nedostatku financí, politických intrik a nepřízně osudu.

Nepřátelství kvůli ztracené nádobě: Počátek konfliktů s domorodci

Když Angličané na ostrově zakládali osadu, byli tu už poněkolikáté. Ne všechny minulé návštěvy ale dopadly dobře, a to se ukázalo jako klíčové pro budoucí vztahy s místními kmeny.

Poprvé tu zakotvili v roce 1584. Setkali se s místními Sekotany, kteří na území žili. Náčelník Wingina (?–1586) nečekané návštěvníky ze zámoří pohostil a setkání probíhalo přátelsky, což dávalo naději na mírové soužití.

Do Evropy s námořníky odpluli i dva vyslanci, Manteo (c. 1564 –?) a Wanchese, kteří měli poznat anglickou kulturu a sloužit jako tlumočníci.

Podruhé, následující rok, to už bylo horší. Na místo se vrátila větší anglická výprava se stovkou mužů a cílem už tu zůstat. Wanchese Angličany po přistání opustil a své lidi před jejich úmysly varoval, protože si uvědomil skutečné záměry kolonistů.

Důvěra místních v příchozí mezitím docela ochladla, protože viděli několik nedobrých znamení, například neznámé nemoci, které se začaly šířit po příchodu Evropanů.

Bylo to oprávněné – kolonisté se vydali na návštěvu vesnic a když jeden z velitelů cestou přišel o stříbrný pohár, ihned z toho nařkl své hostitele a jednu z vesnic vypálil.

Tento incident, ačkoliv z pohledu Angličanů zřejmě drobný, zničil mírové vztahy sotva pár týdnů po připlutí a položil základy pro budoucí nepřátelství. Tento akt se stal zlomovým bodem, který proměnil původní důvěru v hlubokou nedůvěru a nepřátelství.

Všichni odjeli: První neúspěšný pokus o kolonizaci

Kolonisté s sebou kromě toho měli málo jídla, a tak se snažili získat pomoc od jiných místních kmenů. Ti byli nejednotní a nevěděli, co si o příchozích myslet, což vytvářelo nestabilní a nebezpečné prostředí.

Winginův lid v každém případě začaly kosit neznámé nemoci, které s sebou Angličané přinesli, a které domorodci neměli vyvinutou imunitu.

Na obou stranách probíhaly pletichy a intriky, příchozí zaútočili na další sekotanskou vesnici a pořád neměli dost zásob, což jen prohlubovalo krizi.

V tu chvíli na místo připlula jiná anglická loď, a protože velitel kolonie měl všeho už tak akorát po krk, využil nečekaného štěstí a se všemi osadníky odplul pryč. Na místě zůstalo jen pár vojáků, kteří tu měli čekat, což se později ukázalo jako osudné.

Tento první pokus o kolonizaci tak skončil fiaskem, které předznamenalo budoucí problémy.

Potřetí a naposledy: Osudné rozhodnutí o přistání

Raleigh zuřil. Odmítal se ale svých koloniálních ambicí jen tak vzdát. O dva roky později tak vyslal do třetice všeho dobrého další skupinu.

Tentokrát se neskládala jen z vojáků, o jejichž spolehlivosti už šlechtic neměl valné mínění, ale hned z celých osadnických rodin. Plán ovšem vůbec nebyl skončit znovu na stejném místě.

Expedice pod vedením Johna Whita – kartografa, umělce a veterána všech minulých cest – ve skutečnosti měla za úkol tentokrát zamířit do Chesapeakské zátoky o několik desítek kilometrů severněji, kde byly podmínky pro osídlení mnohem příznivější a domorodci přátelštější.

Na Roanoke, kde měli Angličané od minula pořádný škraloup, už Raleigh štěstí pokoušet nechtěl. Výprava se tam měla jen krátce zastavit, aby zkontrolovala vojenskou posádku, která tam zůstala. Dopadlo to ale úplně jinak.

Nepochopitelné rozhodnutí: Proč osadníci zůstali?

Chybou možná bylo už to, že se na Roanoke vylodilo všech 115 osadníků a osadnic. Žádní vojáci tam na ně nečekali – příchozí našli jen jejich kosti, což byl mrazivý důkaz nebezpečí, které na ostrově číhalo.

Bylo víc než jasné, že tady kolonistům už pšenka nepokvete. Došlo ale k něčemu, nad čím zůstával pozdějším historikům rozum stát:

místo aby se civilisté vrátili na loď a pokračovali do Chesapeacké zátoky, jak bylo domluveno, z nějakého důvodu na nepřátelském ostrově zůstali.

Kapitán Fernandes, korzár a velitel lodi Lion, na které výprava připlula, údajně odmítl nechat osadníky znovu nalodit. Proč? Spekuluje se, že ho tlačil čas, protože raději chtěl napadat španělské lodě s bohatstvím.

Ale jak je možné, že ho White nepřesvědčil, když byl guvernérem? Byla to vzpoura, které umělec s nedostatkem vůdčích zkušeností nedovedl čelit? Byla to plánovaná intrika proti snahám Raleigha už od samého začátku, aby se zamezilo vzniku trvalé kolonie?

Nebo se na tom White a Fernandes dohodli z nějakých skrytých důvodů, například aby se vyhnuli Chesapeakské zátoce, která pro ně mohla být nebezpečnější? Proč ale? Tyto otázky dodnes zůstávají nezodpovězené a jen prohlubují záhadu ztracené kolonie.

Jedním podivným rozhodnutím to nekončí: Whiteova osudná cesta

Osadníci a osadnice se domluvili, že s Fernandesem pošlou jednoho člověka, který donese zprávy Raleighovi a přiveze zpátky víc zásob a posily. Tímto člověkem měl být White.

Ten to údajně odmítal, ale osadníci na tom trvali, zřejmě proto, že v něj vkládali největší naději. Přitom na ostrově by byl White velmi k užitku, protože to tam znal nejlépe a byl také nejzkušenější v jednání se Sekotany.

Jeho odjezd se tak jevil jako další nepochopitelné rozhodnutí. Domluvili se ještě, že jestli se tábor bude muset přestěhovat, osadníci nechají na místě zprávu. A pokud se budou přesouvat v tísni, mají vzkaz označit křížem.

Pak, jen měsíc po připlutí, nechal White své společníky za sebou. Nikoho z nich už nikdy neviděl, čímž začalo jedno z největších historických tajemství.

Pusto a prázdno: Návrat k opuštěné osadě

White se po třech letech vrátil sice se zásobami, ale na korzárské lodi, kde byl jen malým pánem a neměl plnou kontrolu nad svými akcemi. Osadníky jeho věrní na ostrově Roanoke nenašli.

Objevili jen stopy místních a písmena „CRO“ vyrytá do stromu. Bez kříže. Na místě nebyly žádné známky boje a domy v opuštěné osadě byly dávno rozpadlé, což naznačovalo, že osada byla opuštěna již delší dobu.

Kolem tábora ke konci jeho existence přibyla palisáda, a právě na její bráně se psalo slovo „Croatoan“. Šlo o název ostrova asi 80 kilometrů jižněji, kde žili lidé věrného spojence osadníků Mantea.

Znamená to, že se Angličané přestěhovali tam? White přesvědčil korzáry, aby se tam vypravili, ale další den přišla bouře, jedna z lodí málem ztroskotala a nespokojení kapitáni se rozhodli místo hledání raději odplout, motivováni vidinou španělského zlata.

White, který si nikdy nedokázal dostatečně dupnout, tak nechal osadníky včetně dcery Eleanor (1563–?) a malé vnučky svému osudu. Na místo už se nikdy nedokázal vrátit a za tři roky zemřel, zanechávaje za sebou záhadu, která přetrvává dodnes.

Co se s osadníky stalo? Mnohé teorie a nevyřešené otázky

Osada na Roanoke tak vešla do dějin jako „Ztracená kolonie“. Pravdou ale je, že ji nikdo příliš nehledal.

První výpravy s úkolem po zmizelých pátrat vyslal Raleigh až tak po dvanácti letech, protože předtím měl jaksi moc jiné práce, což jen prohloubilo záhadu.

Námořníci ale buď místo hledání v Americe sbírali rostliny na prodej, nebo omylem přistáli někde úplně jinde. Nový král pak Raleigha zavřel do vězení a se šlechticovými podniky byl konec.

Pár pátracích pokusů provedli noví osadníci, kteří v roce 1607 nakonec doopravdy založili kolonii v Chesapeacké zátoce. Nikdo už ale přesně nedokázal ani určit, kde vůbec osada na Roanoke ležela, což otevřelo prostor pro legendy.

Říkalo se, že osadníky zabili válečníci powhatanského náčelníka Wahunsonacocka (asi 1547–1618). Později se ale také vyprávělo, že někteří obyvatelé ostrova Croatoan mají neobvykle šedé oči a světlé vlasy.

Stali se zmizelí Angličané součástí jejich kmene? Virginia Dareová – dítě, které se v kolonii narodilo, ale skončilo neznámo jak – se stalo postavou amerických legend.

Nad osudem opuštěných Evropanů visí otazníky dodnes. Našli a zabili je nepřátelští Španělé? Nebo padli za oběť místním? White ve vesnici nenašel žádné stopy boje, takže pokud skončili tragicky, muselo se to stát někde jinde.

Mnozí vědci věří, že odešli na Croatoan – jak ostatně guvernérovi napsali. Archeologové a archeoložky tam i našli anglické předměty z dané doby, což tuto teorii podporuje.

Takových míst je však víc a anglických předmětů bylo tehdy na pobřeží v oběhu mnoho, což komplikuje jednoznačné závěry.

Jsou i teorie, že se tito lidé vydali na sever do Chesapeacké zátoky, kam měli namířeno původně, nebo že se pokusili nějak dostat zpátky do Anglie. Nebo se rozdělili na několik skupin, z nichž každá nakonec přesídlila k jinému kmeni.

Těžko říct, jestli skončili špatně, nebo zkrátka jen zmizeli z evropské historie a stali se součástí domorodých komunit, jak naznačuje profesorka Malinda Maynor Loweryová: „Lidé se neztrácejí. Někdo je zavraždí, unese nebo vezme k sobě.

Žijí a umírají jako členové jiných společenství.“ Jedno je jisté – tajemství Roanoke dodnes zůstává jednou z největších nevyřešených záhad Nového světa.

S kým se angličtí kolonisté setkávali?

Na pobřeží, kde Angličané přistáli, žily různé kmeny mluvící algonkinskými jazyky.

Protože tito lidé neměli ve zvyku psát a zápisky Angličanů nejsou v tomto ohledu jasné, těžko se zjišťuje, jak přesně si místní kmeny říkaly, co jsou naopak názvy vesnic a jaké mezi jednotlivými skupinami panovaly vztahy.

Víme nicméně, že kmen anglického spojence Mantea válčil proti sousedním Neusiokům. Obyvatelé ostrovů Roanoke i Croatan nejspíš patřili mezi Sekotany. Pěstovali kukuřici, dýně a tabák a žili v domech s oblou střechou.

Manteo byl synem náčelnice a Wanchese (druhý z vyslanců, kteří navštívili Anglii) byl válečníkem.