Jan Libíček, známý český herec, který rozesmával diváky na divadelních prknech i filmovém plátně, žil život plný kontrastů. V soukromí však čelil hlubokým osobním bojům, které ho postupně stravovaly.

Zatímco v roli komediálních postav dokázal vyvolat salvy smíchu, jeho vlastní život byl spíše melancholickou tragikomedií.

Od skromných začátků v estrádách, kde se musel spokojit s méně hodnotnými melouchy, až po velké role v prestižním Divadle Na zábradlí a ve filmu, Libíček byl vždy oblíbeným, ale ne zcela šťastným klaunem.

Jeho životní cesta byla krátká, ale intenzivní, naplněná nejen úspěchy, ale i neřešenými zdravotními problémy a osobními démony.

Bavil každého, jen sebe nerozesmál

Libíček si musí k uživení rodiny najít i melouchy, které nejsou umělecky až tak hodnotné. Účinkuje v populárních estrádách. Zde dokáže chrlit jednu veselou historku za druhou, vypráví příběhy z vlastního života a prokládá je skvělými vtipy.

Jakmile je po vystoupení, stává se z něj ten zádumčivý, smutný klaun. Pak ale přichází životní nabídka z Gottwaldova zmizet, a to rovnou do Prahy.

Herec s přezdívkou Alibíček, údajně proto, že se v divadle snaží vyjít s každým, tehdy snad poprvé v životě rázně bouchne do stolu a dává výpověď. Další smlouvu už pak podepisuje přímo ve slavném pražském Divadle Na zábradlí. A najednou o něm vědí všichni.

Snad celá Praha se přijde podívat na jeho divadelní koncert v představení Král Ubu. Exceluje i v Kafkově Procesu i v Beckettově Čekání na Godota. Odtud už to je jen krůček k filmu.

Uměl se dostat do každé postavy

Libíček má štěstí na režiséry, kteří mu umožní hrát rozličné charaktery. Například ve snímku Farářův konec bravurním způsobem ztvární demagogického kantora, na straně druhé si ho stejně pamatujeme z rolí, které rozvibrovaly naše bránice.

Jistě si pamatujete na figurky, jako byli policejní komisař Brooks v komedii Čtyři vraždy stačí, drahoušku nebo hospodský Šťovíček v seriálu Byl jednou jeden dům.

A kdo by zapomněl na jeho úžasného ředitele cirkusu z komedie Šest medvědů s Cibulkou nebo psychiatra z Dívky na koštěti? Výrazně na sebe upozornil i jako kuchař Bobo v bláznivé komedii Pane, vy jste vdova!

i ve Slaměném klobouku, kde si zahrál tapetáře Duranta. A vynechat nemůžeme Petrtýla ze Světáků, který naučeně básnil o Salvadoru Dalím s tím legračním knírem.

Zvládl 90 rolí za 10 let

Za pouhých 10 let si zahraje skoro 90 filmových a televizních rolí. Jako by všichni tušili, že to musí pořádně odsýpat, že osud mu nedá ani den života navíc.

Ačkoli ho kolegové s láskou označují za krále vedlejších rolí, vyskytne se i pár takových, na něž se nezapomíná dodnes.

Je pravda, že ani on neunikne poválečnému trendu a od 70. let se občas objeví i v dobově poplatných rolích, například ve filmu Člověk není sám nebo v inscenaci Jak to bylo v únoru.

150 kilo smíchu i smutku

Kromě jeho komediálních schopností stojí za zájmem režisérů i jeho postava. „Mě ta kila prostě živí,“ hájí se Jan Libíček, když mu kolegové i manželka vyčítají jeho nezřízenou chuť k jídlu.

Herec prý dokonce tvrdí, že by přišel o herecké příležitosti, kdyby ztratil nějaké to kilo. Spíš jde ale o výmluvy. Dokáže na posezení zvládnout i pět večeří! Když si bere svačinku, je to celý bochník chleba, kilo vepřového, to vše zapije soudkem piva.

A doma prý provozuje klasickou neřest – luxuje ledničku i v noci. V době, kdy se nejvíce přejídá, ukazuje ručička váhy půldruhého metráku. Na druhou stranu je s podivem, že když má takovou fyzičku, je zároveň tak mohutný.

Nejspíš ho sklon k melancholii nutí přejídat se, a zajídat tak smutek duše. Přes to všechno, co do sebe naláduje, nepolevuje v práci, líný není. Jenže kombinace stresu a přejídání si vybírá daň na jeho zdraví. Když připočteme, že se nechce léčit, je to smrtelný životní styl.

Cukrovka a nefungující ledviny

K jeho přejídání se vztahuje i vtipná historka. O Libíčka se prý kdysi ucházela jistá Maďarka. Slibovala mu, že když přijde na Štědrý večer, tak se o něj postará a perfektně mu uvaří, což se také stalo.

„Pak jsme se dozvěděli, že dotyčná dáma je zcela nepříčetná, protože Jenda spořádal perfektní večeři, popil si vína a četl jí až do rána Dobrého vojáka Švejka,“ zavzpomínal po letech jeho spolužák. Jinak to ale veselé moc nebylo.

Nemoci se ozývají, ale herec se snaží předstírat, že je zdráv. Má těžkou cukrovku, potom mu začnou vynechávat ledviny. Když mu všichni říkají, ať vyrazí k doktorovi, jen vrtí hlavou. Co by mu tam asi řekli? A tak zůstává jediná a definitivně poslední otázka: Kdy jeho těžce zatěžovaný organismus selže a vypoví službu navždy.

Neobul ani velké boty

Jde o jeden z mála případů českého filmu, kdy smrt přijde přímo na natáčení. Jde o veselohru Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách. Točí se v roce 1974 a Libíček hraje postavu vodníka. Už pár dní je mu pořádně špatně.

Má oteklé celé tělo, nohy najednou nevměstná ani do o dvě čísla větších bot. „Jan Libíček byl velice vážně nemocný člověk, který měl navíc hrůzu z doktorů, a proto své potíže přede všemi tajil. Ani manželka ani dcery ho nikdy nedokázaly dopravit k doktorovi.

Zpětně víme, že měl těžkou cukrovku, ale zřejmě o tom nevěděl ani on sám, protože se nikdy nenechal vyšetřit,“ prozradil kdysi režisér filmu Václav Vorlíček (1930–2019). Samotný herec pak vyděsí svého kolegu, tehdy mladinkého Jaromíra Hanzlíka.

Ten nemohl nechat bez povšimnutí, že Libíček má nezdravě žluté nohy. Jan mu pak prozradí, že už několik dní nebyl na toaletě.

Mráčka už nedokončil

Jednoho dne Libíček omdlí přímo v autobuse. Jeden z členů štábu zavolá doktora a ten po několika minutách vysloví ortel. „Musíte okamžitě do nemocnice.

Jinak riskujete život.“ Jenže Libíček odmítne zatáhnout za pomyslnou záchrannou brzdu a rozhodne se točit dál. Prý ale prohlásí: „Jestli dnešek přežiji, tak budu žít dlouho.“ Tak se jde na věc. Před herci je důležitá scéna.

Ta, v níž se vodníci pokusí utopit doktora Mráčka. Na pramici na Vltavě v tu chvíli sedí Libíček s Vladimírem Menšíkem (1929–1988). Právě jemu má dopít zkažené mléko v sáčku.

„Libíček byl dost šetrný, asi si řekl, že to je škoda, tak mu ten pytlík vzal, sám z něj upíjel a už mu ho nedal. Pak najednou vstal, jako že chce někam jít, a najednou spadl po zádech do Vltavy,“ vzpomínal Vorlíček.

Strach z těch, kteří jej mohli zachránit

Na místě jsou kvůli natáčení připraveni potápěči, kteří herci hned poskytnou pomoc. Jsou tam i kaskadéři s motorovým člunem, pořádní vazouni, kteří statného herce z vody vytáhnou. Pokoušejí se ho křísit a volají záchranku, která vzápětí dorazí.

Libíček se skutečně probere. „Jenže jak nad sebou spatřil saniťáka v bílém plášti a nosítka, propukla jeho panická hrůza, až přímo fobie z lékařů.

Přestože utrpěl těžký kolaps, jak jsme se později dozvěděli, strach ho přiměl se z posledních sil zvednout a pokusil se utéct. Tak veliká byla jeho panika. Vyškubl se jim, ale udělal jen pár kroků, než zase v bezvědomí upadl.

Naložili ho a vezli do špitálu, ale už nedojeli. Jan Libíček cestou zemřel, takže s ním zamířili přímo na prosekturu,“ zavzpomínal na okamžiky hrůzy Vorlíček.

Posledním, kdo jej viděl živého, je Jaromír Hanzlík, kterému se ještě dnes zastře hlas, když na onen osudný den vzpomíná. Vlastně ani nechce moc vzpomínat. „Vzal jsem si jeho hlavu do klína a…

je to pro mě dodnes jeden z nejhorších okamžiků, které jsem kdy zažil,“ říká Hanzlík.

Opona se zatáhla

Je slunečný den, ale osud zatáhne za životem tehdy dvaačtyřicetiletého Jana Libíčka oponu. Podle lékařské zprávy ho zabil diabetický šok, mluví se však i o druhém infarktu a urologických problémech.

„Byl úžasný, vždy skvěle připravený, nesmírně pohyblivý, třebaže korpulentní postavy. Časem jsem mu začal prostě říkat Jeníčku. Nešlo to jinak, byl nesmírně hodný, dobrý a laskavý člověk,“ zavzpomínal ještě Vorlíček a není sám, kdo na Libíčka pěl ódy.

Jiřina Jirásková (1931–2013), které se Libíček ve Světácích dvořil, na něj vzpomínala jako na velkého gentlemana, který měl velký přehled a inteligentní humor.