Kdysi se o ní vyprávějí legendy. Slouží jako dar bohům i císařům a je tak drahá, že její cenu musí regulovat výnos panovníka. Obchodníci tají její původ a když se konečně rozšíří po světě, okamžitě si získá srdce gurmánů i vyznavačů přírodní medicíny.
Koření, které už svou vůní dokáže vyvolat představu pohody nad sklenicí svařeného vína nebo dobrým jablečným závinem, je v kuchyni prakticky nepostradatelné. Ale nejenom tam nachází uplatnění.
Kvůli neobyčejně pozitivním účinkům na lidské zdraví si skořici oblíbili už starověcí lékaři a také dnes se na ni v mnoha ohledech spoléhá alternativní medicína. A má pro to řadu dobrých důvodů!
Legenda o obřích ptácích
Svou silnou pozici si skořice vybuduje už ve starověku. Mezi tehdejšími civilizacemi je tak ceněná, že je považována za dar vhodný nejenom pro panovníky, ale dokonce i pro samotné bohy.
Obchodníci s kořením ve Středomoří jsou ale skoupí na informace a zdroj, odkud ji získávají, hlídají jako obchodní tajemství, aby se ubránili konkurenci. Její původ ale nedává spát antickým učencům a pouštějí se do odvážných teorií.
Podle Hérodota (?484-?425 př. n. l.) roste v Arábii a spolu s dalšími podobně žádanými rostlinami ji hlídají okřídlení hadi. Tento region jako zdroj skořice označí i další autoři, například řecký filozof Aristotelés (384-322 př. n.
l.), a vyprávějí, že obří ptáci shromažďují kousky skořicové kůry z neznámé země a používají je ke stavbě svých hnízd. Odtud jim je pak kradou arabští obchodníci.
Ostrov plný vůně
Podle římského válečníka a filozofa Plinia staršího (?23-79) stojí tehdy římská libra (327 gramů) skořice až 1500 denárů, což je mzda za 50 měsíců práce. Výnos císaře Diokleciána (?244-?312) o maximálních cenách udává sumu 125 denárů za libru skořice.
Pro srovnání můžeme uvést, že tehdejší zemědělský dělník vydělává průměrně 25 denárů denně. Ve starověkém Egyptě je toto koření používáno k balzamování mumií. Do Evropy se dostane díky benátským obchodníkům.
Okolo poloviny 17. století přebírají Nizozemci kontrolu nad Srí Lankou, domovinou skořicovníku. Nizozemská východoindická společnost pokračuje v získávání skořice ve volné přírodě a zároveň začne rostliny pěstovat cíleně.
Ze Srí Lanky přenese pěstování do Indonésie, která je dnes jedním z nejvýznamnějších světových producentů skořice. Později v jejím pěstování a obchodování s ní pokračují Britové.
Triumf nenápadné kůry
Do českých zemí dorazí toto voňavé koření v 15. století. Skořice potom pokračuje ve svém triumfálním tažení po celém světě.
I když je skořice a jí podobných rostlin řada druhů, nejdůležitější jsou z hlediska pěstování, spotřeby a zájmu skořicovník cejlonský (Cinnamomum zeylanicum) a skořicovník čínský (Cinnamomum cassia).
První druh je přitom považován za vůbec nejkvalitnější. Ze skořicovníků se využívá sušená vnitřní část kůry, z jiných částí rostliny se získává například skořicový olej. Skořice nachází uplatnění v mnoha odvětvích.
Voní, chutná, léčí
Jde především o potravinářství (a samozřejmě domácí vaření), kde se přidává hlavně do sladkých pokrmů, do pečiva a cukrářských výrobků. V asijské, latinskoamerické, arabské i španělské kuchyni nechybí ani v masitých pokrmech.
Využívá se také při výrobě likérů a parfémů, v kosmetice i farmacii. A samozřejmě v léčitelství!
Řadí se mezi přírodní dezinfekční prostředky s účinkem proti bakteriím, plísním i virům, zlepšuje trávení a metabolismus, pomáhá udržet normální hladinu cukru v krvi. Má také zahřívací účinky, zevně je využívána například proti revmatismu. V aromaterapii se cení její vliv na odstranění nervozity a napětí.
