Šplháte po beskydských kotárech, jazyk na vestě, lýtka napjatá prudkým stoupáním. Pak se les náhle otevře. Jste na Pustevnách, A ony stojí přímo před vámi. Libušín a Maměnka.
Kdyby to bylo před 100 lety, byly by to dvě téměř pohádkově útulné stavby plné barev. Zřejmě nejslavnější beskydské secesní stavby a symbol, bez něhož si Pustevny nelze představit.
Po tragickém požáru tu zůstala jen jedna, ale dnes už se opět můžete pokochat oběma.
Šumná Půstevňa
Jméno získává horské sedlo ve výšce 1018 m n.m.
podle poustevníků, kteří se sem uchylují v 18. století a zůstává i když jsou poustevníci císařským výnosem v roce 1872 zrušeni, ten poslední z místních, Felix, umírá v roce 1784. Znovu se sem lidé vrací v 19. století, s rozmachem turistiky.
Členové nejstaršího českého turistického oddílu Pohorská jednota Radhošť, kteří se snaží výletníkům zpřístupnit Beskydy značením tras a budováním hotelů, odkoupí v roce 1884 od fojtky Malinové pozemky kolem rozpadlých pusteven a v roce 1891 tu pro výletníky mířící na nedaleký Radhošť postaví první útulnu.
Nazvou ji Pústevňa. A pro velký úspěch vyroste vedle druhá, nazvaná Šumná. Ani ta však náporu turistů nestačí.
Básník dřeva
Spolek se proto obrací na vsetínskou stavební firmu Michala Urbánka, který projekt zadá mladému zaměstnanci, slovenskému architektovi Dušanovi Jurkovičovi (1868-1947). Ten navrhuje stavby ve stylu tzv.
lidové secese a na výsledku své první velké zakázky si dává opravdu záležet. Žije dokonce na stavbě s dělníky, aby mohl reagovat na aktuální problémy. Jídelnu pojmenuje podle slavné české kněžny, útulnu podle té, která je vždy zárukou pohodlí a bezpečí.
Na výsledné podobě se podílí i malíř Mikoláš Aleš (1852–1913) návrhy interiérových maleb s motivy valašské minulosti, které podle jeho návrhů překreslí akad. malíř Karel Štapfer (1863–1930).
Výsledek je úchvatný a právem získává Jurkovičovi nejen přezdívku Básník dřeva, ale především věhlas. Stavby nakonec na Pustevnách doplní valašskou zvonicí, letní tělocvičnou Sokola a kuželnou.
Cena dosáhne 82 433 rakouských korun a slavnostní otevření se uskuteční koná 6. srpen 1899.
Ničí ji náckové i lhostejnost
Samotné stavby prožívají vedle chvilek slávy, třeba v červnu 1928 si je přijíždí prohlédnou prezident T. G. Masaryk, i krušné časy.
V závěru války slouží jako ubytovna maďarským asistenčním oddílům i Hitlerjugend, kteří je tak zdevastují, že turistická jednota v roce 1947 uvažuje o jejich strhnutí.
To jim naštěstí rozmluví sám Jurkovič, který ve svých 80 letech osobně přijíždí za své dílo orodovat a navrhuje přijatelné řešení opravy. Než však stihnou opravdu dokončit, dostávají se k moci komunisté, Pohorská jednota je rozpuštěna a majetek připadá státu.
„V 60tých letech se je snažili opravit, ale tak nedbale, že ve skutečnosti chátraly dál,“ vzpomíná jeden z památkářů. V 80tých letech už jsou v dezolátním stavu. A když už se stát rozhoupe k opravě, přijde převrat a oprava je v roce 1990 opět přerušena.
A možná by spadly, kdy v roce 1994 nerzačal Stavební úřad v Rožnově pod Radhoštěm vyhrožovat jejich stržením.
Jako fénix z popela
V roce 1995 jsou Pustevny prohlášeny za Národní kulturní památku a rozjíždí se projekt na jejich opravu. Ta první tvrdá dva roky a spolyká 25 milionů.
Když se v roce 2013 začne vinou shnilých trámů naklánět, čeká ji druhá oprava, která spolkne další 1,5 milionu korun. Hotovo? Těžko. Krátce po půlnoci 3. března 2014 vyšlehnou plameny a Libušín téměř lehne popelem.
Při požáru se propadne střecha, zdemoluje unikátní jídelnu a zřejmě i nástěnné malby od Mikoláše Alše. Škoda přesáhne 100 milionů korun. Za všechno mohou špatně opravená kamna a skrytá závada v komínové soustavě. Takový skvost však nemůže zůstat v troskách.
Chata Libušín byla pro veřejnost znovu otevřena 30. července 2020, tedy po více než čtyřech letech od zahájení rekonstrukčních prací
