Elixír života. To byl největší sen středověkých i novověkých alchymistů. Pokusy získat látku, která by zajistila trvalý a nekonečný život, se dějinami táhnou jako červená nit.
Emilia Marty, postava ze slavné hry Karla Čapka Věc Makropulos, se dožila pomocí elixíru života 337 let. Život už ji nudil, i tak ovšem toužila po dalších dávkách elixíru, neboť měla hrůzu ze smrti.
Tento strach živil v minulosti i řadu alchymistů, z nichž mnozí byli však především neuvěřitelnými podvodníky.
Svatým grálem alchymistů bylo hledání kamene mudrců. Tato vysněná látka měla mít netušené transmutační účinky, zejména byla žádána proměna jakéhokoliv materiálu ve zlato.
Ovšem kámen mudrců měl být v představách mnohých alchymistů i medikamentem, který měl pomoci vyléčit řadu neduhů. Francouzský alchymista Arnold Villanova (1245–1310) popsal kámen mudrců následovně:
„Uzdravuje veškeré nemoci, povzbuzuje srdce, zvlažuje a osvobozuje průdušky. Léčí za den nemoc, která by trvala měsíc, ve dvanácti dnech nemoc, která by trvala rok a delší nemoc léčí za měsíc.
Starcům pak vrací mládí.“ Hledání elixíru života je doloženo již ze starého Egypta. Z té doby pocházejí desítky „osvědčených“ receptů, jak si zajistit trvalé mládí.
Některé z nich využívala i proslulá královna Kleopatra, která se například ráda koupala v lázni z oslího mléka a medu. Byla však alchymie vědou? Přinejmenším k ní někdy neměla daleko.
Příkladem může být švýcarský alchymista Paracelsus (1493–1541), který pomohl položit základy moderní medicíny. „Není úkolem alchymie připravovat zlato nebo stříbro,“ psal v jednom ze svých spisů.
„Je spíše správné, aby připravovala léky.“ Podle pověsti Paracelsus dokonce tajemnou tinkturu zajišťující stálé mládí skutečně vytvořil.
K alchymii se upínali mnozí šlechtici, nejen císař Rudolf II. Své by o tom mohl vyprávět třeba český diplomat Vilém z Rožmberka (1535–1592). Nešťastný z toho, že ani ze čtyř manželství mu nevzešel potomek, propadal zoufalství.
Alchymisté, kterých měl Vilém na dvoře téměř třicet, mu nabízeli různé přípravky, třeba prostředek, který „ze všech starých, vyhublých a slabých těl dělá silná těla, jako kdyby bylo člověku dvacet šest až třicet let.“ Vilém se však dětí nakonec nedočkal… V dobách před třicetiletou válkou si šlechta v mnohých případech alchymisty přímo vydržovala.
Byť bohatá, zlata bylo pro ni stále málo a spoléhala na jeho výrobu. Renesance však byla také spojena s novým přístupem k péči o sebe sama.
Vidina životadárného elixíru mládí a života byla pro řadu starších šlechticů velkým lákadlem a důvodem, proč sponzorovat „svého“ alchymistu.
Zajímavou postavou v dějinách alchymie byl bezpochyby Angličan Edward Kelley (1555–1597). Ještě během svého pobytu v Anglii byl usvědčen jako nepoctivec. Jeho trest byl krutý, soud nařídil, aby mu byly uříznuty oba ušní boltce.
Tehdy však ještě nebyl alchymistou, nýbrž se zabýval právem.
Jeho prohřešek spočíval ve falšování úředních listin. Později se Kelley věnoval alchymii a několikrát se objevil i na pražském dvoře císaře Rudolfa II. Jeho žák, český alchymista Matyáš Erbinäeus z Brandova tvrdil, že na vlastní oči spatřil jím vyrobený elixír života a že dokázal za pouhou čtvrthodinku připravit „sluneční rtuť“, která měla obsahovat Boží vůli.
Žádné bližší informace o Kellyho pokusech však k dispozici nejsou. Každopádně alchymie mu slušně vynášela. Mohl se tak stát majitelem několika domů ve zlatonosném městě Jílové u Prahy a patřil mu také pivovar.
Základem medikamentu zajišťujícího věčný život, tedy panacey nesmrtelnosti, měla být v tehdejších představách rtuť a její sloučeniny. Přitom je tento prvek vysoce toxický.
Kromě rtuti zde zásadní roli hrálo zlato a také některé výtažky z bylin. Výsledkem mělo být tekuté zlato, těžká olejovitá kapalina, která měla být buď tmavě žlutá, nebo rudá.
Některé návody na výrobu takového univerzálního léku se dodnes zachovaly, ale jsou psány tajným zašifrovaným písmem. Současná věda se kloní k názoru, že vzniklé tekutiny byly pravděpodobně roztoky zlata v nejrůznějších tekutinách.
