Do bezpečného přistání zbývá pouhých 16 minut. Datum 1. února 2003 se však zapíše do historie černým písmem. 63 kilometrů nad Texasem se raketoplán Columbia rozpadne. Ze sedmičlenné posádky nikdo nepřežije. Nejde ale o první oběti Columbie. Za ty totiž může dusík!
Kennedyho vesmírné středisko dne 25. března 1979. Na Floridě panuje příjemných 26 °C. Právě probíhají pozemní testy v rámci příprav na první misi raketoplánu Columbia. Dva z techniků bezstarostně vkročí do prostoru mobilní odpalovací rampy.
Jenže v něm je coby prevence požáru dusík! Columbia si tak nepřímo vyžádá první dvě oběti. Dusík je zrádný pomocník. Nelze bez něj ale žít.
Ve své elementární podobě sice tvoří 78 objemových procent atmosféry, naše DNA by bez něj nemohla existovat, protože představuje jeden ze základních stavebních prvků živé hmoty, a všeobecně je nejčastějším čistým prvkem, s jakým se na naší planetě setkáme, ale… Dusík je bez barvy, bez zápachu i bez chuti. Pokud nenápadně vytlačí kyslík, zubatá si nespatřena nabrousí kosu.
Co ukrývá pytlík brambůrek?
Naše tělo obsahuje asi 3 procenta hmotnosti dusíku, patří mu tak po kyslíku, uhlíku a vodíku bramborová medaile. Jako všichni živočichové ho využíváme k tvorbě bílkovin. A na rozloučenou nám zamává coby močovina, amoniak nebo kyselina močová.
To rostliny si ho bedlivě střeží. Potřebují ho pro svůj růst a nezbavují se ho. Bez dusíku bychom si ale nedali třeba ani dobrou kávu, protože je součástí kofeinu. Sem tam si ho kupujeme coby plyn, aniž bychom o tom vůbec měli tušení.
Třeba v žárovkách představuje levnou náhradu argonu. A už jste dnes načali ten nafouklý polštářek skrývající v sobě brambůrky? Kromě nich obsahuje právě dusík. Díky němu se chipsy tolik neničí a navíc nenavlhnou.
Kdo byl první?
Kdo vlastně jako první ukáže na existenci dusíku jako takového?
Zatímco u nás bude obvykle řeč o švédském chemikovi německého původu Carlovi Wilhelmovi Scheelem (1742–1786), který ho objeví roku 1772, v anglosaském světě se mluví o skotském lékaři, chemikovi a botanikovi Danielu Rutherfordovi (1749–1819), který ho izoluje již o rok dříve.
Tou dobou zrovna Scheele popisuje svůj objev kyslíku. Kromě něj díky němu víme i o wolframu. A jak se dusíku zpočátku říká?

Krvavá kola revoluce
Francouzský chemik Antoine-Laurent de Lavoisier (1743–1794) navrhne azote, což znamená „dusivý plyn“. Toto pojmenování se udrží ve francouzštině, ruštině i polštině.
A ano, je to právě ten Lavoisier, který je během Velké francouzské revoluce pověřen reformou výběru daní a nakonec skončí pod gilotinou. To angličtina se ustálí na termínu nitrogène, který roku 1790 prosadí francouzský chemik Jean-Antoine Chaptal (1756–1832).
To pro změnu znamená ledkotvorný. Ale kde se vzal náš výstižný dusík? U jednoho z nejvýznamnějších českých přírodovědců 19. století, Jana Svatopluka Presla (1791–1849), a to z německého stickstoff.

To je ale párty!
Kdyby pořádala periodická tabulka prvků večírek, dusík by byl jeho hvězdou. Připil by si takřka s každým, kromě prvních dvou vzácných plynů – helia a neonu. Ovšem má svou úroveň. Za laboratorní teploty je ochoten spustit se jen s hořčíkem a lithiem.
Jinak pro navození vášnivé atmosféry vyžaduje dosti extrémní podmínky. Například s kyslíkem trvá v roli inertního neboli netečného plynu na teplotách kolem 2500 °C. Ovšem v podobě čistě atomární jde o nekontrolovatelného dravce!